Slovo úvodem

 

Vážení návštěvníci.

Vítáme Vás v našem atlase ryb, který po mém nástupu do funkce redaktora CHYTEJ.cz představuje první větší zakončený projekt z řady změn, majících posunout náš server na vyšší úroveň.

Protože je náš server o rybách a rybaření, logicky by měl v první řadě obsahovat podrobné a kvalitní informace o těch, bez jejichž existence by náš koníček vůbec neexistoval – o rybách.

Rozhodli jsme se proto vytvořit rozsáhlý atlas ryb, který by svým rozsahem a zpracováním přesáhl rámec běžně prodávaných knih a stal se kvalitním a spolehlivým zdrojem informací. Nehodláme zůstat u současné podoby - aktuální stav budeme průběžně upravovat, doplňovat a obnovovat.

Jako autor bych měl zmínit hlavní zdroje, z nichž jsem čerpal – byly to knihy:

• Vlastimil Baruš, Ota Oliva a kolektiv  - Mihulovci a ryby I. a II. díl, vydala Academia 1995
• Lubomír Hanel a Stanislav Lusk – Ryby a mihule České republiky – rozšíření a ochrana, vydal Český svaz ochránců přírody Vlašim

První z obou knih je nejlepším a nejucelenějším dílem, které kdy bylo o rybách v českém jazyce napsáno. Druhá kniha na něj navazuje, upravuje aktuální změny názvosloví a celé systematiky (rozpad rodů, nové čeledi) a je zejména v tomto ohledu rovněž nesmírně kvalitní publikací.

Zbytek informací pochází z nejrůznějších zdrojů – od knih, které už dávno nemám, přes různé práce a články až po  Internet. V mnoha případech jsem vycházel i z vlastních zkušeností nebo zpráv od přátel a rybářů obecně.

Výsledek by měl být největším a nejúplnějším volně přístupným zdrojem informací o našich rybách – to byl původní záměr. Nakolik se mi ho podařilo naplnit, musíte posoudit sami.

Zvláštní zmínku zaslouží fotografická stránka atlasu, na kterou jsme kladli velký důraz a hodláme na ní ještě hodně pracovat. V době prvního zpřístupnění veřejnosti obsahoval atlas přes 700 snímků, z nichž asi 500 dokázal poskytnout můj soukromý archív a několik desítek dodal HaD.

Pokud dobře počítáte, pořád to ještě není všechno. Proto na tomto místě opravdu upřímně děkujeme všem, kteří nám svými fotografiemi pomohli vyplnit atlas do současné podoby. Lidé na prvních místech seznamu jich dodali každý kolem 20 kusů. Ale vděčni jsme byli i za každý jednotlivý snímek, jenž vyplnil mezeru v pestré mozaice 69 druhů, které jsme do atlasu zařadili.

Jmenovitě si poděkování za poskytnuté snímky zaslouží:

Petr Křížek - Sander, Tomáš Urbánek - Prutos, Lukáš Vetešník, František Machan - hering, Milan Rozsypal – milhaus, Bohumil Graman – Bobo, Iveta Frančíková – IV.TO.ŠIRDA, Libor Jabůrek – Libor, Tomáš Marek, Hugo Fisher od „sousedů“, Adam Molinek – adam, Radek Filip – Raf, Petr Rulf – cormoran, Petr Rusiňák – Knedlik, lajči, Kosmik, Martin Petr – spike, Jaromír Málek - Buko, Radek Zemánek, David Hrstka – hrstic, Milan Ryba, Ing. Dubský.

Protože náš atlas je živý a bude se dále rozrůstat a vyvíjet, můžete v něm svými obrázky vyplnit prázdná místa a zařadit se do výše uvedeného seznamu.

Přeji Vám, aby se Vám atlas líbil a byl pro Vás vždy spolehlivým zdrojem informací o našich rybách.

M. Horáček - Osprey

Anatomie ryb

Původ a systematické zařazení ryb

Ryby jsou starobylou skupinou obratlovců, která se na Zemi objevila už ve starších prvohorách, v období zvaném silur, před více než  400 miliony let. K jejich výraznějšímu rozvoji ale došlo až v následující části prvohor zvané devon.

Už v devonu se lze mezi fosilními nálezy setkat se zástupci paprskoploutvých ryb (dnes převládající skupina), lalokoploutvých (z nichž dnes přežívá jen známá latimerie – pravděpodobně ve dvou druzích) a ryb dvojdyšných (k nimž patří dodnes přežívající bahníci).

Další vývoj byl sice zajímavý, co se týče množství a vzhledu nejrůznějších forem, ale nic to nemění na skutečnosti, že ryby, v té podobě, jak je známe dnes, obývají naši planetu už velmi dlouho a dodnes představují vrchol adaptace organismů na vodní prostředí.

 

Zbývá jen dodat, že existují rybám podobné organismy. O tom, že kytovci reprezentovaní velrybou či delfínem jsou savci a nemají s  rybami nic společného, se učí už malé děti. To, že ani žralok není ryba, už ale mnoha lidem uniká, přestože během svého pobytu na základní škole byli s touto informací konfrontováni.

Žraloci spolu s rejnoky a chimérami patří do skupiny zvané paryby a od ryb se liší v několika zásadních věcech. Mají primitivní chrupavčitou kostru, žábry nejsou kryty skřelemi, ale každý oblouk má společný vývod (viz žaberní štěrbiny u žraloka), ploutve mají jinou stavbu a tělo je pokryto zvláštními drobnými, ale velice drsnými šupinami (plakoidní šupiny), jejichž přeměnou vznikly i zuby těchto vodních živočichů. V základních anatomických rysech jsou si ryby a paryby možná vzdálenější než třeba savci a plazi.

Ani mihule nepatří mezi ryby. Tato skupina obratlovců nemá vytvořené čelisti, žaberní otvory jsou navzájem izolované a existuje i celá řada dalších rozdílů, díky nimž mají mihule s rybami poměrně málo společného.

Systematické zařazení ryb by vypadalo takto:

Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: Čelistnatci  (Gnathostomata) - mihule patří do nadtřídy Bezčelistnatci (Agnatha)
Třída: Ryby (Osteichthyes) - žraloci, rejnoci a chiméry patří do samostatné třídy Paryby (Chondrichthyes)
Podtřída: Lalokoploutví (Crossopterygii) – latimerie
Podtřída: Dvojdyšní (Dipnoi) – bahníci
Podtřída: Paprskoploutví (Actinopterygii) – ostatní v současnosti žijící ryby

 

 

Vnější stavba rybího těla

Rybí tělo je obvykle vřetenovité, hydrodynamicky tvarované a skládá se z hlavy, trupu a ocasu. Některé ryby se tvarem těla vymykají běžným představám, protože jsou přizpůsobeny různým specifickým podmínkám (platýsi, mořští koníci, hlubinné ryby,…).
Právě podmínky, v nichž ryba žije, mají zásadní vliv na její vzhled a zbarvení – např. ouklej se pohybuje ve vodním sloupci a má vřetenovité stříbřitě zbarvené tělo, zatímco vranka žije na dně a její tělo je široké s plochým břichem a má hnědavé zbarvení.
Podobně odpovídá způsobu života tvar hlavy a zejména velikost a postavení úst. Podle postavení odlišujeme ústa koncová (střední), spodní a svrchní (horní).

V ústech řady ryb najdeme zuby. U některých druhů jako je např. štika nebo candát jsou výrazné, u jiných druhů mohou tvořit výrazné plochy pokryté jemným ozubením (sumčí „kartáče“) a existují ryby, jejichž zuby jsou natolik jemné, že nejsou při běžném pohledu ani patrné (okoun, lipan).
U naší nejpočetněji zastoupené čeledi – u ryb kaprovitých v tlamě zuby nenajdeme. Zato se ale u nich na pátém žaberním oblouku vytvářejí požerákové zuby, které usnadňují rozmělňování potravy. Vzhledem k tomu, že jsou ovládány pomocí silných svalů, jsou schopny vyvinout obrovský tlak a drtit např. schránky měkkýšů, krunýře raků nebo v případě amura střihat stonky rostlin.

 

Hlava je svou stavbou pravděpodobně nejkomplikovanější část rybího těla. Nese celou řadu smyslových orgánů a ukrývá mozek a žábry. Žábry jsou kryty víčkem zvaným skřele, které se skládá z několika kostí, z nichž největší je hlavní skřelová kost (operculum).

Skřele jsou lemovány žaberní blanou, která je ve spodní části vyvztužena kostěnými paprsky. Toto uspořádání zvyšuje pohyblivost spodní části hlavy a dovoluje nasávat vodu do prostoru žaber. Za skřelí se otvírá žaberní štěrbina – tudy opouští voda nasátá při dýchání tlamou vnitřní prostor rybí hlavy.




Rybí tělo je vybaveno ploutvemi. Nacházejí se na  různých místech těla a plní několik funkcí – pohánějí rybu, stabilizují její tělo a umožňují jí manévrovat jak během pohybu, tak i na místě.
Obvyklý počet ploutví je u našich ryb sedm – ploutev hřbetní, ocasní a řitní označujeme jako nepárové, ploutve prsní a břišní jako párové, protože jsou symetricky umístěny po obou stranách těla.
Nepárové ploutve mají za úkol především pohánět tělo, zatímco ploutve párové slouží spíše k manévrování.

 

U některých druhů ryb se mohou nepárové ploutve vyskytovat ve větším počtu – např. většina okounovitých ryb má dvě hřbetní ploutve (u některých druhů srůstají v jednu) a s velice zajímavým uspořádáním ploutví se můžeme setkat u tresky, která má tři hřbetní a dvě řitní ploutve.

 

Velmi zajímavým útvarem je i přísavný terč vznikající u hlaváčovitých ryb srůstem břišních ploutví. Z našich ryb ho má hlavačka mramorovaná a hlaváč černoústý.



Ploutve paprskoploutvých ryb, mezi něž patří všechny u nás žijící druhy, jsou, jak už název napovídá, tvořeny blánou napnutou mezi kostěnými paprsky. Ty jsou v zásadě dvojího typu – buď tuhé nerozvětvené (pokud končí hrotem, nazývají se ostny) anebo měkké rozvětvené do několika výběžků. Počet a uspořádání paprsků v ploutvích jsou pro každý druh typické a využívají se i jako rozlišovací znak některých vzhledově podobných druhů, případně jejich kříženců. Více v kapitole o ichtyologii.

Zajímavým ploutevním útvarem je tuková ploutvička. Tento zvláštní ploutvovitý útvar se u našich ryb vyskytuje u lososovitých a sumečků, ale nejsou to jediné skupiny, kde se s ním můžeme setkat. Vždy se nachází na hřbetě mezi hřbetní a ocasní ploutví a neobsahuje žádné kostěné paprsky.

Tělo ryb kryje kůže, která je obvykle pokryta šupinami. Ty mohou být různě velké. V ojedinělých případech šupiny nemusí být vyvinuty a pak je kůže holá. Z našich ryb se to týká např. sumce nebo vranky.

Naproti tomu například úhoř šupiny má, ale jsou velice drobné a ukryté v  kůži, odkud lehce prosvítá jejich struktura.

 

Kůže ryb je bohatě prostoupena žlázami. Většina z nich produkuje sliz. Ten plní celou řadu funkcí – svou kluzkostí znesnadňuje uchopení ryby predátorem, chrání citlivou kůži před zraněním, obsahuje látky bránící infekci a zlepšuje pohyb ryby ve vodním prostředí. Poškození slizové vrstvy (manipulace s rybou, pokládání na nevhodný podklad – např. písek či sníh) může mít pro rybu nepříjemné následky v podobě vleklé špatně se hojící infekce.

Pokožka je bohatě pigmentována. Zbarvení z velké části způsobují buňky s obsahem barviva. Je jich několik typů a ryba díky nim může změnit zbarvení ať už ze světlého na tmavé nebo na podstatně výraznější než mívá obvykle, což je běžné hlavně v období tření.

Stříbrné zbarvení ryb vytváří látka guanin, která vzniká v kůži či šupinách ve velkém množství a v minulosti se z rybích šupin dokonce izolovala a používala k barvení umělých perel.
Kromě slizových žlaz se v kůži mohou vyskytovat i žlázy jedové nebo žlázy vylučující látku, jejíž přítomnost ve vodě varuje příslušníky hejna o napadení některého z jeho členů predátorem.
Kůže je bohatá i na smyslové orgány – jsou v ní nervová zakončení schopná vnímat změny teploty, kontakt s okolními předměty a u některých ryb i smyslové vjemy. Zvláštním útvarem je proudový orgán – jamky schopné v nímat vlnění nebo proudění vody (více v kapitole o smyslech). Většina těchto jamek je jich situována do oblasti postranní čáry, ale mohou být i na hlavě ryby, což je dobře vidět např. u štiky.

Pokud jde o šupiny ryb, existuje jich vícero typů. Vývojově nejstarší jsou šupiny ganoidní, s nimiž se setkáme u kostlínů, bichirů a jeseterů, u kterých se ale vyskytují pouze v oblasti ocasní ploutve. Ganoidní šupiny se u jmenovaných skupin do jisté míry liší. Asi nejtypičtěji jsou vyvinuty u kostlínů. Jsou kosočtverečné, nepřekrývají se a mají na povrchu silnou sklovinovou vrstvu. Jsou tím pádem velice tvrdé a při manipulaci s rybou mohou zraňovat ruce rybáře.
Šupiny našich ryb jsou v zásadě dvojího typu – cykloidní a ktenoidní. Cykloidní jsou poměrně tenké a pružné, po obvodu hladké a setkáme se s nimi např. u kaprovitých a lososovitých ryb. Ktenoidní šupiny jsou silnější, drsné a jejich vnitřní okraj je ozubený. Typické jsou pro okounovité ryby. Jedná se o vývojově nejpokročilejší typ šupin.
Počet i uspořádání šupin je u každého druhu relativně stálý nebo kolísá v nepříliš velkém rozmezí, takže je možno využít počet a uspořádání šupin jako jeden ze znaků k určování ryb.

 

Kromě šupin se mohou na povrchu rybího těla objevit i štítky (jeseteři mají 5 řad výrazně vyvinutých štítků vzniklých pravděpodobně z šupin ganoidního typu).

Dalšími útvary podobnými šupinám jsou například kostěné destičky, s nimiž se setkáme na bocích koljušky tříostné.

Šupiny nejsou na těle od okamžiku vylíhnutí z jikry, ale vytvářejí se až po dosažení délky zhruba 15 – 20 mm. Od té doby rostou spolu s tělem ryby a protože se na nich vytvářejí vrstvy nově přirostlé hmoty připomínající letokruhy stromů, je z šupin možné vyčíst řadu informací o životě ryby. Ztracenou šupinu je ryba schopna nahradit prakticky identickou, ale nedochází k obnovení oněch „letokruhů“. Střed šupiny je pak matný a pouze na okraji přirůstá šupina stejným způsobem jako ty, které jsou na těle jejího majitele od narození.

 

 

Vnitřní stavba rybího těla

 

Kostra

Ryby patří do kmene strunatců, jejichž oporou těla byla v dávných dobách relativně měkká chrupavčitá struna hřbetní. Jak rostla velikost organismů vybavených tímto útvarem, přestávala původní struna hřbetní stačit a vytvářel se kolem ní nejprve chrupavčitý a později kostěný obal. Kvůli zachování pohyblivosti byl rozčleněn na jednotlivé segmenty – obratle. Právě ryby jsou skupinou, u níž došlo v průběhu vývoje k nahrazení původně chrupavčitých obratlů kostěnými. Proto se u vývojově nejstarších ryb (například u jeseterů) stále ještě setkáme s chrupavčitou kostrou s poměrně jednoduchou stavbou, zatímco většina současných ryb má kostru kostěnou a obvykle daleko složitější.
Co do počtu kostí je rybí kostra podstatně složitější než lidská, ale základ, který představuje kostra trupu (páteř s žebry), hlavy (lebka) a končetin (ploutví) je stejný. Navíc se u ryb objevují svalové kůstky, které jsou buď rovné nebo mají tvar prohnutého písmene Y.
Zajímavým kosterním útvarem je u některých skupin ryb (kaprovití, sumcovití)  Weberův aparát vzniklý srůstem výběžků prvních 4 – 6 obratlů těsně za hlavou. Spojuje plynový měchýř s rovnovážně sluchovým ústrojím ryby a dovoluje rybám velmi citlivě reagovat na změny tlaku a jiné podněty z okolí.
Vzhledem ke komplikované stavbě rybí kostry se spokojím s tímto krátkým popisem. Vážným zájemců o její detailní studium doporučuji publikaci Mihulovci a ryby – 1. díl vydanou nakladatelstvím Academia v roce 1995.

Vnitřní orgány

Jako těla všech obratlovců obsahuje tělo ryb celou řadu orgánů. Jsou zpravidla jednodušší než orgány vývojově mladších obratlovců jako jsou třeba savci, ale jinak se zejména funkcí nijak zásadně neliší. U ryb tedy najdeme srdce, žaludek, střevo, játra, ledviny, nervovou soustavu, jejímž záladem jsou mozek a mícha atd.

 

Svalová soustava

Svalová tkáň ryby je podobně jako u člověka trojího typu – hladká (nachází se ve vnitřních orgánech), příčně pruhovaná (tvoří svalovinu umožňující pohyb těla) a srdeční.
Pokud jde o svalstvo umožňující pohyb, nachází se pod kůží a kolem osové kostry. Je rozděleno na jednotlivé svalové segmenty (myomery), což je dobře patrné při konzumaci rybího masa, které se rozpadá na jakési „plátky“. Mezi jednotlivými myomerami mohou být vytvořeny svalové kůstky.
Svaly ryby ovládají pohyby těla i ploutví, vzpřimují ploutevní paprsky a jsou různě vyvinuty podle způsobu života daného druhu (existují ryby s velmi specifickým pohybem – například lezci nebo různé „létající ryby“).
Velmi specifickou formou svaloviny jsou elektrické orgány některých ryb (u některých druhů ovšem vznikají z kožních buněk. Nejvýkonnější elektrický orgán svalového původu je vytvořen u paúhoře elektrického z tropických vod Jižní Ameriky a je schopen indukovat elektrické výboje o napětí 600 (podle některých autorů až 800) Voltů.

Nervová soustava

Základem nervové soustavy ryb je stejně jako u všech obratlovců mozek, který je uložen v mozkové dutině uvnitř lebky a mícha procházející páteřním kanálem.
Mozek už má vytvořeny klasické části známé z lidského mozku – prodlouženou míchu, mozeček, střední mozek, mezimozek a koncový mozek. Jednotlivé části ovšem svými rozměry naprosto neodpovídají tomu, na co jsme zvyklí u mozku savců. Nejobjemnějšími částmi jsou střední mozek a mozeček, koncový mozek je velmi malý a opticky jej poněkud zvětšují dobře viditelné čichové laloky vybíhající směrem dopředu.
Jako celek je pak rybí mozek v porovnání se zbytkem těla daleko menší než u savců a ptáků.

Zajímavou částí mozku je výběžek na spodní straně mezimozku zvaný podvěsek mozkový neboli hypofýza. V podstatě funguje jako významná žláza s vnitřní sekrecí a vylučuje řadu hormonů. Nejznámější funkce některých z nich je silný účinek na dozrávání pohlavních produktů. Proto mají výtažky z hypofýzy zabitých ryb nenahraditelnou roli v moderním odchovu ryb – jejich injekčním podáním se dá navodit dozrání pohlavních produktů, které u sádkovaných ryb často nenastane  a navíc se tímto způsobem dá načasovat uvolnění jiker a mlíčí uměle vytíraných ryb na dobu, kdy je k dispozici potřebný personál a technika.

Krevní a oběhová soustava

Ryby mají uzavřenou cévní soustavu, v níž srdce pohání krev, která koluje v síti tepen, žil a vlásečnic. Srdce ryb má ovšem výrazně jednodušší stavbu než srdce savců. Má jen jednu předsíň a jednu komoru. Před předsíní se ještě nachází žilný splav – oblast, kam ústí většina žil z celého těla. Komora naopak přechází do tzv. srdečního násadce, za nímž následuje násadec tepenný a ten přechází v břišní aortu. Odtud je krev tlačena do žaber. Břišní aorta se rozpadne na skupinu přívodních žaberních tepen a ty se dále větví, aby se krev dostala do jednotlivých žaberních lupínků, kde dochází k výměně plynů mezi krví a okolním prostředím. Po průchodu žábrami se z jednotlivých žaberních oblouků oddělují odvodné žaberní tepny, které se spojují ve hřbetní aortu a ta vede krev dále do těla. Po průchodu tělem se kyslíku zbavená krev dostává opět do žilného splavu.
V srdci ryby se tedy vyskytuje pouze neokysličená krev.

 

Poznámka: V souvislosti se stavbou oběhové soustavy ryby je dobré připomenout nesmyslnost tzv. „vykrvení ryby“ prováděného přerušením tepen v ocasním násadci. Přerušení tepen v oblasti žaberních oblouků je mnohem účinnější a prodejcům ryb je tato forma vykrvení ukládána zákonem.

Součástí oběhové soustavy je i slezina. Jde o dobře patrný poměrně tmavý orgán nacházející se v břišní dutině poblíž žaludku nebo střeva (některé ryby žaludek nemají).
Ve slezině dochází k zániku opotřebených červených krvinek, ale zároveň zde mohou červené krvinky i vznikat. U některých druhů ryb má slezina značnou regenerační schopnost a v některých případech se může po svém odstranění obnovit celá (úhoř).

Kromě krevního oběhu existují v těle ryby ještě mízní cévy, jimiž proudí míza – bezbarvá tekutina s obsahem bílých krvinek, bílkovin a dalších rozpuštěných látek. Míza se vytváří v tkáních různě po těle a odvádí se mízními cévami do krevního oběhu. V ocasní části těla některých ryb (lososovití, kaprovití, úhoř, sumec) je umístěno mízní srdce – drobný pulsující orgán vtlačující mízu do ocasní žíly.

Dýchací soustava

Ryby dýchají v naprosté většině žábrami. Kromě nich se ale u mnoha skupin ryb vytvořily různé přídavné dýchací orgány – u úhoře se setkáme s kožním dýcháním, piskoř v případě nouze dýchá atmosférický kyslík pomocí rozšířené části střeva a blatňáku tmavému služí jako přídavný dýchací orgán jeho plynový měchýř.
V Asii žijí skupiny ryb využívajících jako pomocné dýchací zařízení tzv. labyrint. Ten se nachází v hlavě ryby v tzv. nadžaberní dutině a pomocí bohatě prokrvené sliznice dokáže odebírat kyslík ze vzduchu, který ryba polkne ústy. Labyrint se vyvinul u ryb žijících v silně prohřátých vodách s nízkým obsahem kyslíku a ryby, které ho mají, jsou na jeho využívání životně závislé. Samotný dýchací výkon žaber je totiž dokáže udržet při životě jen v mimořádně prokysličené vodě. V normálních podmínkách pracuje labyrint současně se žábrami a ani jeden z orgánů nemá dostatečný výkon na to, aby sám o sobě zásobil tělo v dostatečné míře kyslíkem. Mezi labyrintní ryby patří např. čichavci, bojovnice z rodu Betta, hadohlavci a lezouni.

Pokud jde o stavbu žaber, jedná se o silně prokrvené lupínky (žaberní lístky) umístěné na kostěných žaberních obloucích. V hlavě ryby je přítomno pět žaberních oblouků, z nichž první čtyři skutečně nesou žábry, zatímco pátý u současných ryb už žábry nenese. U čeledi kaprovitých jsou na pátém žaberním oblouku umístěny požerákové zuby.

Žábry musí být trvale omývány vodou, pokud možno stále čerstvou. U rychle se pohybujících ryb je to zabezpečeno tím, že ryba plave s pootevřenou tlamou a voda soustavně proudí přes žábry. Málo pohyblivé druhy nebo ryby stojící na místě musejí vodu nasávat do ústní dutiny a vytlačovat ji ven pod skřelemi žaberní štěrbinou. Hlavní hnací silou tohoto proudění jsou pohyby skřelí. V teplejší vodě jsou dýchací pohyby rychlejší, s klesající teplotou se postupně zpomalují.
Kromě dýchání plní žábry i další funkce. Protože jsou bohatě prokrvené a mají velký povrch, umožňují kromě výměny plynů mezi tělem a okolním prostředím i výměnu dalších látek. Přes tenký epitel žaberních lupínků se vylučuje i čpavek, močovina a některé soli. V žábrách sladkovodních ryb jsou dokonce speciální buňky, jejichž úkolem je získávat z vody chloridy potřebné pro správnou funkci těla. U mořských ryb jsou chloridové ionty naopak vylučovány, protože jejich koncentrace v mořské vodě je vyšší než v těle.

Zajímavým orgánem většiny ryb je plynový měchýř. Zakládá se jako vychlípenina střeva a je tedy stejného původu jako plíce suchozemských obratlovců. Plynový měchýř plní dýchací funkci jen výjimečně u některých ryb (blatňák). Jeho hlavní fukce je taková, že vyrovnává tlak prostředí působící na tělo ryby s tlakem uvnitř těla a v některých případech umožňuje měnit jeho náklon.
U některých ryb je plynový měchýř propojen kanálkem s trávicí trubicí, u jiných toto spojení zarůstá vazivem a je neprůchodné. Pak je tlak v měchýři upravován tvorbou nebo vstřebáváním plynu speciálními buňkami, které se nacházejí v jeho stěnách.
Plynový měchýř může být jednodílný nebo dvojdílný (u kaprovitých ryb) a existují skupiny ryb (vrankovití, hlaváčovití), u nichž vůbec není vytvořen.

Trávicí soustava

Trávicí soustava ryb se svým uspořádáním i funkcí příliš neliší od trávicí soustavy vývojově pokročilejších obratlovců včetně člověka.
Začíná ústy a pokračuje ústní dutinou, hlatanem, jícnem, žaludkem (pokud je vytvořen), tenkým i tlustým střevem, konečníkem a je zakončena řitním otvorem.
V ústní dutině ryb se na rozdíl od člověka netvoří sliny. Najdeme tu pouze slizové žlázy usnadňující klouzání potravy do dalších úseků zažívacího traktu. V ústech najdeme speciální záklopky (v podstatě záhyby sliznice) uzavírající ústa i jícen při dýchacích pohybech.
Jazyk je vyvinut jen slabě a nemá svalovinu. U lososovitých ryb bývá pokryt zoubky.
Hltan je oblast, kde se nacházejí žaberní oblouky. Ty samozřejmě nesou žábry sloužící k dýchání, ale ze strany ústní dutiny je na nich řada výběžků (žaberní trny nebo tyčinky). Tyto trny jednak chrání zranitelné žábry před vniknutím cizích předmětů, které by je mohly poranit a u řady ryb slouží i jako filtrační aparát schopný udržet v tlamě planktonní organismy.

Z hustoty žaberních tyčinek pak můžeme vyvodit, jak hrubým planktonem se daný druh převážně živí. Nejjemnější filtrační aparát má z u nás žijících ryb tolstolobik bílý. Jeho žaberní tyčinky u základny srůstají a tvoří dokonalý hřeben schopný zachytit i jednobuněčný rostlinný plankton.

V hltanu se u některých skupin ryb (kaprovití) vyskytují požerákové zuby. Slouží k drcení, posouvání a formování potravy. Jejich velikost a tvar závisí na druhu potravy, kterou se ryba živí. U dravých druhů jsou spíše hrotité, u býložravých mají spíše tvar třecích plošek a například u amura připomínají nůžky a dovolují svému majiteli doslova rozstřihat na kousky dlouhá stébla vodní nebo pobřežní vegetace.

Za hltanem následuje jícen, který plynule přechází v žaludek. Hranice těchto dvou částí trávicí soustavy je při prostém pohledu málo patrná a dá se nejlépe vymezit přítomností trávicích žláz, které jsou přítomny pouze ve stěně žaludku. Jícen je velmi plastický a u dravých ryb se může široce roztáhnout, aby jím prošla kořist.

Žaludek se, jak už bylo řečeno, pozná podle přítomnosti trávicích žláz. U některých skupin ryb nejsou tyto žlázy vytvořeny a proto se u nich žaludek v podstatě nevyskytuje. Z našich čeledí se jedná o kaprovité a sekavcovité. K trávení potravy dochází u těchto druhů až ve střevě.
Dravé ryby pohlcující objemnou kořist žaludek potřebují a jejich trávicí šťávy obsahují velkou dávku enzymů a kyselin, takže jsou schopny rozložit i velká sousta v poměrně krátké době. I tak ale v některých případech trvá zejména v chladnější vodě trávení velkého úlovku až 6 dní, protože trávicí enzymy do něj pronikají od povrchu. Velké štiky polykající běžně ryby dlouhé kolem 30 cm proto mohou po intenzivním lovu několik dní pasivně trávit svou kořist a pokud se pohybují v prostoru s dostatkem potravy, je doba jejich aktivního lovu výrazně omezena.

Střevo ryb je jednodušší než střevo vyšších obratlovců a je těžké přesně oddělit tenké střevo od tlustého. U jednotlivých skupin ryb se střevo v mnoha rysech výrazně liší. Obrovské rozdíly jsou například v délce střeva. Ta závisí na složení potravy daného druhu. Zatímco střevo některých dravců může být kratší než celková délka těla, u kapra už je jeho délka několikanásobkem délky těla a u býložravého tolstolobika bílého je střevo 13 – 15 krát delší než tělo.
Délka střeva závisí na potravě dokonce do takové míry, že akvarijní ryby, které se v přírodě živí převážně rostlinnou potravou, mají po několika desítkách let chovu v zajetí, kde jsou krmeny živočišnou nebo umělou potravou, až téměř čtyřikrát menší délku střeva než divoké populace.
Zvláštností ve stavbě střeva jsou pylorické přívěsky. Jsou to slepé výběžky střeva, které se od něj oddělují v oblasti kousek za žaludkem. U některých ryb nejsou vůbec vyvinuty, někde je jejich počet malý, ale také se vyskytují případy, kdy je jich několik desítek. Naši rybáři si je mohou nejsnáz  prohlédnout při kuchání lososovitých ryb. U této skupiny jsou dobře vyvinuty a jejich počet údajně může překročit i stovku.

Vnitřní stěna střeva má síťovitou strukturu, která zvětšuje jeho povrch, což je důležité, neboť na jeho velikosti závisí výkon trávicího procesu. Ze stěny střeva se do tráveniny uvolňují enzymy vyvolávající štěpení složitějších látek na jednodušší složky, které jsou pak stěnou střeva vstřebávány do krevního oběhu.

Do střeva ústí vývody důležitých žláz ovlivňujících trávicí proces – jater a slinivky břišní.
Slinivka břišní má prakticky stejnou funkci jako u člověka – vylučuje mimo jiné hormon inzulin, který má vliv na hladinu cukrů v krvi (snižuje ji). Protože se cukry v krvi „spalují“ reakcí s kyslíkem, má podání inzulínu za následek zvýšení spotřeby kyslíku. Produkce inzulinu je u ryb obrovská a údajně překračuje 20 – 30 násobně produkci této látky v těle savců.

Játra jsou největší a vývojově nejstarší přídatnou trávicí žlázou. V průběhu vývoje obratlovců postupně začaly plnit i několik dalších funkcí (např. zásobní nebo detoxikační), ale primárně vznikla jako podpůrný orgán mající usnadnit trávení tuků a zpracovávat živiny přiváděné krví ze střeva jaterní žílou.
Rozkládání tuků ve střevu je prováděno tak, že játra vylučují žluč, která se hromadí v žlučníku a v případě potřeby je vypouštěna do střeva, kde se mísí s tráveninou a rozkládá molekuly tuků na jednodušší složky. Běžně se dá při kuchání úlovků pozorovat, že ryba, jejíž zažívadla jsou prázdná, má žlučník plný, zatímco ta, která má trávicí trakt naplněn, má žlučník prázdný nebo jen částečně naplněný.
Zajímavé je, že u některých ryb (např. u mníka) žlučník chybí.

Vylučovací soustava

Úkolem vylučovací soustavy je zbavovat tělo škodlivých látek vznikajících v průběhu látkové výměny (metabolismu) nebo pronikajících jiným způsobem do těla. Celá záležitost se provádí filtrováním krve v ledvinách. Výsledkem celého procesu je moč, s níž se nežádoucí látky vyplavují z těla.
Ledvina ryb se příliš nepodobá ledvinám savců. Nachází se v horní části tělní dutiny, kde je pevně přichycená po obou stranách páteře. Od ledvin vedou močovody, které se u většiny ryb spojují v krátkou močovou trubici, samostatně vyúsťující z těla těsně za řitním otvorem.

Odpověď na poměrně častou otázku některých rybářů – zda ryby močí, zní tedy: Ano.
Dokonce bylo zjištěno, že sladkovodní ryby vylučují výrazně více moči než mořské. U kapra se udává produkce moči kolem 48 ml na kilogram hmotnosti denně.
Skutečnost, že ryby vylučují v podobě moči do svého okolí množství škodlivých látek, je třeba mít na paměti v umělých chovech, kde je třeba neustále kontrolovat kvalitu vody, aby nedocházelo k poškozování zdraví obsádky nádrží.

Pohlavní soustava

Pohlavní žlázy ryb jsou většinou párové (neplatí např. pro jikernačku okouna) a jsou uloženy v horní části tělní dutiny těsně pod ledvinou. Během sezóny výrazně mění svůj objem v závislosti na naplnění pohlavními produkty.
U samců se pohlavní žlázy označují jako varlata a při výtěru se z nich uvolňuje mlíčí obsahující spermie, které se svou stavbou do značné míry podobají spermiím ostatních obratlovců. Ve varlatech jsou spermie nepohyblivé a aktivně se začínají pohybovat až ve styku s vodou. Jejich pohyb (tj. v podstatě životaschopnost) je ale časově omezen. Trvá desítky sekund až několik minut, výjimečně u některých ryb (např. jeseterovití) i několik hodin. Proto je při umělém výtěru ryb důležité, aby během odebírání a transportu nepřišlo mlíčí do styku s vodou.
V chladné vodě je životnost spermií delší.

Samičí vaječníky produkují vajíčka, obvykle zvaná jikry. Ty se u různých skupin výrazně liší velikostí a počtem. Údajně největší jikry (až 15 mm) mají sumci rodu Arius, kteří je inkubují v ústech. Jikry vlkouše (6 mm) nebo lososa (5 mm) stále ještě platí za hodně velké. Obvyklá velikost jiker je 1 – 3 mm a samozřejmě existují druhy, které je mají ještě menší. Co do počtu jiker je rekordmanem mořská ryba měsíčník, která je schopná naklást v jedné sezóně 200 – 300 miliónů jiker. Naopak některé menší druhy mohou mít jiker jen několik desítek až stovek.
K oplození jikry obvykle dochází během tření ve vodním prostředí mimo tělo samice. Výjimkou jsou tzv. živorodky, z nichž nejznámější je asi živorodka duhová  (paví oko) nebo mečovka. U těchto ryb dopraví samec zvláštním kopulačním orgánem své spermie do vejcovodu samice, odkud pronikají do vaječníku. Oplodněná vajíčka se vyvíjejí v těle matky a ta nakonec „porodí“ živá mláďata.

Vývod pohlavních žláz je u ryb obvykle oddělen od řitního otvoru i vyústění močové trubice. Zpravidla jsou všechny tři otvory umístěny za sebou v pořadí – řitní otvor, vývod pohlavní soustavy a vyústění močové trubice.

 

 

Rybí smysly

 

Zrak

Ryby mají komorové oči s prakticky stejnou stavbou jako ostatní obratlovci. Vzhledem k trvalému pobytu ve vodním prostředí má rybí oko některé specifické vlastnosti – nemá víčko a slzné žlázy, čočka je kulatá a zaostřování neprobíhá změnou jejího tvaru jako je tomu u člověka, ale  jejím přibližováním a oddalováním od sítnice.
Oko ryb je zaostřeno na krátkou vzdálenost (0,5 – 1,5 m), což odpovídá potřebám pro pohyb ve vodním prostředí, kde není vidět příliš daleko. Přitom oko obsáhne široký zorný úhel (hovoří se o 150 – 170°) a poněkud tím připomíná fotografické objektivy s velmi krátkou ohniskovou vzdáleností, často označované právě jako „rybí oko“.
Zrak jednotlivých druhů ryb se liší podle toho, v jakých podmínkách ryba žije. Ryby žijící v kalných či hlubokých vodách nebo vyvíjející noční aktivitu mají oči malé a zrak slabý. Naproti tomu druhy obývající čisté vody mají velké oči a vidí velmi dobře. Obecně lze říci, že o zrakových schopnostech toho kterého druhu hodně vypovídá právě velikost očí. Velmi dobře vidí pstruzi, okouni a z mořských ryb hlavně pelagičtí dravci jako je například makrela nebo mečoun.

Výrazné oko pstruha dokládá, že v životě této ryby hraje zrak důležitou roli

 

Sumčí zrak svým významem zaostává za ostatními smysly - drobné oči jsou toho důkazem

Často diskutovanou otázkou je, zda ryby vidí barevně. Sítnice rybího oka obsahuje oba dva typy zrakových buněk - tyčinky, což jsou velmi citlivé buňky schopné získat černobílý obraz i za slabého osvětlení a současně i čípky, které pro svou funkci potřebují více světla, ale poskytují barevný obraz. Zastoupení obou typů buněk se liší druh od druhu a obvykle ryby s dobrým zrakem obývající mělčí vody vidí docela dobře většinu barev.

U některých druhů je v sítnici vrstva buněk obsahujících krystalky guaninu, které odrážejí světlo zpoza sítnice zpět mezi světločivné buňky. Výrazně to zlepšuje zrakové schopnosti při chabém osvětlení a projevuje se to navenek silným opalizováním oka ryby, pokud do něj dopadá proud světla – typicky je to vidět u candáta.

 

Ústrojí sluchu a rovnováhy

Ryby nemají uši v tom smyslu, jak se s nimi setkáme u savců - tedy navenek dobře patrné útvary s dobře vyvinutými bolci, nicméně sluchově – rovnovážný orgán je u nich vyvinut a v některých rysech velmi připomíná ten, kterým disponuje člověk (zejména jde o část sloužící pro zjišťování polohy těla).
Sluchově rovnovážné ústrojí je uloženo v prostorách uvnitř lebky (kostěný labyrint). Sluchové vjemy představující v podstatě vlny šířící se vodním prostředím zachycuje zvláštní váček, jehož jedna část svým tvarem naznačuje, že byla v minulosti předchůdkyní blanitého hlemýždě, který je základem sluchového ústrojí savců.
Rovnovážné ústrojí tvoří tři navzájem kolmé polokruhovité chodby, v nichž se vlivem gravitace přesypávají krystalky uhličitanu vápenatého a z jejich polohy pak nervový systém ryby usuzuje na polohu celého těla.

U řady ryb došlo k propojení sluchového ústrojí s plynovým měchýřem. Stalo se to pomocí Weberova ústrojí, což jsou pozměněné části prvních 4 – 6 obratlů přiléhajících k hlavě. Jejich pozměněné výběžky připomínají v mnohém sluchové kůstky člověka (jsou ale jiného původu) a přenášejí vibrace z plynového měchýře do sluchově rovnovážného ústrojí uloženého v hlavě. Ryby vybavené tímto systémem slyší prokazatelně lépe. Z našich druhů mezi ně patří kaprovití a sumec – možná je to i důvod zběsilé reakce sumců na pukání vábničkou.
Z druhů, jejichž sluch byl vyhodnocen jako nepříliš rozvinutý, je možno jmenovat úhoře, mezi jehož smysly vyniká spíše fenomenální čich.

Vnímání pachů a chuti

Základem čichového ústrojí jsou nozdry v přední části hlavy (na nose před očima). Tvoří je jamka se dvěma otvory, z nichž jedním proudí voda dovnitř a druhým zase ven.  Sliznice uvnitř jamek pak obsahuje čichové buňky schopné zachytit různé pachové vjemy.

Voda se do čichového ústrojí dostává buď při pohybu ryby nebo je nasávána a vytlačována v rámci dýchacích pohybů.
Čich ryb se liší druh od druhu. Denní dravci spolehájící se především na své dobře vyvinuté oči mají čich slabší, zatímco druhy s moční aktivitou jsou na tom výrazně lépe. Asi nejlepší čich mezi našimi rybami má úhoř.
Pachové signály slouží i pro komunikaci ryb v hejnu. V umělých podmínkách bylo prokázáno, že pach dravce vyvolá v hejnu drobných ryb útěkovou reakci a pokud je do hejna vpuštěna ryba stejného druhu, s níž bylo manipulováno, hejno rovněž podléhá panice. Je to způsobeno látkami, které se uvolňují z rybí kůže v případě napadení.
Ryby si díky čichu jsou schopny vybavit místa, kde se pohybovaly a např. po ulovení se velká část z nich je schopna vrátit na své původní stanoviště a to i ze vzdálenosti desítek až stovek metrů.
Velký význam má čich při rybích migracích. Například pro návrat lososů na trdliště je rozhodující právě „pach“ rodné řeky. Podobné je to i u úhoře, který se nachází v ještě komplikovanější situaci, protože táhne na vzdálenost tisíců kilometrů do míst, kde nikdy předtím nebyl.

Protože se ryby vyskytují ve vodním prostředí, do jisté míry splývá jejich čich s chutí. Rozdíl mezi oběma smysly je v tom, že čich vnímá látky rozptýlené v prostředí a chuť rozpuštěné (řada látek se po rozpuštění například dělí na ionty). Ve vodě se tento rozdíl do jisté míry stírá. Přesto najdeme u ryb speciální chuťové orgány, které se nacházejí na jiných místech těla a předávají informace jiným nervům, takže jsou oba smysly odděleny přinejmenším tímto způsobem.
Základními chuťovými orgány jsou chuťové pupeny. Jsou umístěny na mnoha místech těla. Převládá sice ústní dutina, kde je najdeme na patře a žaberních obloucích, ale další chuťové pupeny mohou být v podstatě po celém povrchu těla. Vysoké zastoupení chuťových pupenů na těle včetně ocasní části mají například mník a sumec. U mníka chovaného v akváriu lze dobře pozorovat, že když se při pohybu nade dnem dotkne potravy ocasní částí těla, bleskurychle se otočí a uchopí sousto do tlamy.
Částí těla s četným výskytem chuťových pupenů bývají vousy – například u sumců. Dříve byly pokládány spíše za hmatový orgán, dnes se zdá, že jsou více využívány jako orgán zachycující chuťové vjemy.

 

 

Tepločivná a kožní čidla

Kůže ryb je prostoupena celelou řadou smyslových receptorů (čidel). Zaznamenávají tlakové, tepelné a chemické vjemy (viz kapitola o chuti).
Ryby velmi citlivě reagují na změny teploty, hůře se vyrovnávají hlavně s prudkým zvýšením teploty vody. Často při něm přestávají přijímat potravu, což se z rybářského hledisky projeví špatným braním. Opravdu výrazné zvýšení teploty může být zejména pro chladnomilné druhy smrtelné.
Ryby jsou organismy s proměnlivou teplotou těla, která závisí na teplotě prostředí (jsou tzv. poikilotermní – po staru a ne příliš přesně studenokrevné). Přesto dokáží některé druhy teplotu svého těla mírně zvýšit. Prokázáno to bylo například u okouna nebo sumečka amerického.

Proudový orgán

Tento orgán specifický právě pro ryby je schopen vnímat vlnění vody způsobené např. pohybem jiných objektů, dopadem předmětů na hladinu, nárazy proudu do překážek nebo i pohybem na břehu.
Kanálky proudového orgánu jsou umístěny na hlavě a na bocích ryby. Na bocích jsou kvůli kanálkům perforovány šupiny – obvykle jedna souvislá řada a vzniká tak útvar zvaný postranní čára.




U druhů, které tento smysl využívají velmi intenzivně (např. štika) jsou kanálky na hlavě velmi výrazné a na bocích může dojít k jejich zmnožení, takže se ve velkém počtu vyskytují i mimo linii postranní čáry. Díky proudovému orgánu dokázaly ulovit kořist i pokusně oslepené štiky.

 

---

Chci sdílet tento článek na Facebooku

---

Biologie ryb

Nároky na prostředí

Ryby žijí ve vodě – to ví každé malé dítě. Ovšem i ve vodě existuje celá řada podmínek, kterým musí být rybí tělo přizpůsobeno, aby tu dokázalo přežít.
Každý druh snáší určité rozmezí teplot, s nímž je obvykle spojeno i množství kyslíku obsažené ve vodě (chladnější voda ho obsahuje víc), dále má voda určité pH, obsah solí (salinitu), je čistá nebo do určité míry zakalená a konečně může proudit určitou rychlostí.
Najdeme ryby schopné snášet poměrně široké rozmezí podmínek (velmi přizpůsobivá je např. štika obecná nebo hlaváč černoústý) a naopak druhy specializované na velmi specifické podmínky (např. vranka pruhoploutvá).
Pojďme se nyní podívat na jednotlivé faktory mající vliv na život ryb ve vodě:

Salinita

Pokud jde o slanost vody, rozlišujeme moře, vody sladké a dále pak vody brakické vznikající mísením sladké a slané vody např. v ústí řek nebo v odlehlých mořských zálivech. Jen poměrně málo druhů ryb bez potíží zvládá pobyt ve všech třech typech vod (ale jsou takové). Podstatně větší počet druhů žije trvale buď ve sladké nebo slané vodě.

Brakická voda na jižním pobřeží Švédska - zde se můžeme setkat s některými mořskými (sleď) i sladkovodními (okoun, štika) druhy ryb

 

Existují i druhy, které migrují mezi sladkou a slanou vodou za účelem rozmnožování. Migrace probíhají v obou směrech. Pokud ryba dospívá ve slané vodě a táhne se třít do sladké vody, hovoříme o anadromní migraci, jejímž typickým příkladem jsou lososi, pstruh obecný mořský nebo třeba vyza velká. Migrace opačným směrem – ze sladké vody do slané se nazývá katadromní a je typická pro úhoře obecného a některé jeho příbuzné.

Teplota vody

Pokud jde o teploty, ryby jako skupina zvládají přežívat v teplotním rozmězí asi od –2°C (teplota mrznutí mořské vody) až do 48°C (nejvyšší teplota, kterou snášejí některé rybky obývající horké prameny). Každý druh má ale podstatně užší teplotní rozmezí, v němž je schopen dlouhodobě přežívat. Ještě užší pak je rozmezí teplot optimálních pro rozmnožování daného druhu. V nižších či vyšších teplotách k výtěru buď vůbec nedojde nebo je vývoj jiker abnormální a nevylíhne se z nich životaschopné potomstvo.
Jako příklad můžeme uvést pstruha obecného. Snáší teploty zhruba od 0,5°C do 23 – 26,4°C. Teploty mimo toto rozmezí jsou pro něj letální – tedy neslučitelné se životem. Optimálních přírůstků dosahovali pstruzi při teplotě 10 – 15°C, ale pokud si sami mohli vybrat, preferovali teploty kolem 17,6°C.

Přizpůsobení některých druhů extrémním teplotám je téměř neuvěřitelné. U nás je známým chladnomilným druhem mník, kterému vysloveně svědčí teploty mezi 3 – 10°C. Existují ale ještě větší otužilci, zejména se jedná o ryby z arktických a antarktických moří. Největším extrémem je možná rybka Dallia pectoralis vzdáleně příbuzná štice, která obývá drobné stojaté vody v tundrových oblastech Aljašky a Čukotky. Tyto tůňky obvykle promrzají až na dno a zmíněná rybka tak tráví velkou část roku zamrzlá v ledu, kde čeká na krátké polární léto, během něhož musí rozmrznout, dostat se do přijatelné kondice a zplodit potomstvo.

Pokud teplota příliš poklesne, upadá řada rybích druhů do „zimního spánku“. Obvykle se před tím shlukují do hejn a shromažďují se v hlubších místech, kde se hromadí teplejší voda (u vody existuje zvláštní anomálie – největší hustotu má voda o teplotě 4°C, která tudíž klesá ke dnu a vytváří u dna vrstvu se stálými teplotními podmínkami). Některé druhy (kapr) dokáží svým pohybem vytvořit v měkkém dně mělčích vod prohlubně, rybníkáři zvané „lože“, které jsou dobře patrné při výlovech rybníků. Jiné druhy (úhoř, lín) se zarývají do bahna.
Pokud je zima mírnější, dochází občas k pohybu zimujících ryb a za oblev někdy i ke sporadickému příjmu potravy.
Část našich ryb ale do zimního spánku neupadá a u mořských druhů je tento jev v podstatě neznámý.

S výjimkou období silných mrazů je jelec tloušť aktivní celou zimu

 

Chladnomilné druhy (u nás např. mník) mohou při výrazném oteplení vody během léta upadat do zvláštní letargie označované jako „letní spánek“ – aestivace.
Pokud jde o spánek jako takový, dá se říct, že u mnoha ryb byl skutečně prokázán. Ryby během něj stojí na místě, mají zpomalené dýchací pohyby i pohyby ploutví, omezeně reagují na podněty z okolí a někdy i mění barvu. Některé druhy ryb dokonce leží při spánku na boku.

Obsah kyslíku

Obsah kyslíku ve vodě je důležitý pro udržení tělesných pochodů probíhajících v těle ryby. Protože v ovzduší je koncentrace kyslíku velmi stálá, je pro člověka obtížně představitelné, jak dalece se může měnit obsah kyslíku ve vodě. V běžných podmínkách našich vod kolísá obsah kyslíku mezi 0,7 mg/l až 16 mg/l, což představuje obrovské rozdíly.
Vysoký obsah kyslíku je obvykle v chladných, proudících a čistých vodách. Zde žijí druhy jako jsou pstruh, vranka či střevle.
Naproti tomu nízký obsah kyslíku najdeme ve vodách stojatých, teplých s nepříliš čistou vodou, kde se na spotřebě tohoto životadárného plynu podílejí i četné rozkladné procesy. Tady dokáží přežít druhy jako je lín, karas nebo piskoř. Obsah kyslíku, který by byl pro pstruha či vranku smrtící, je pro tyto nenáročné druhy ještě vysoko nad hranicí jejich optima. Některé tyto druhy jsou schopny dokonce dýchat vzdušný kyslík (piskoř) nebo vyrábět v těle kyslík rozkladem tuků (karas obecný), takže určitou dobu přežijí i v bezkyslíkatém prostředí.

Protože obsah kyslíku je větší v proudné vodě, mají druhy s jeho vysokou spotřebou tendenci zdržovat se v proudných úsecích. V létě, kdy obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě v důsledku vysokých teplot klesá, vytahují do proudné vody nebo přímo pod jezy i ryby, které si obvykle spojujeme spíše s klidnějšími úseky řeky – např. kapři, cejni nebo sumci.

Okoun chycený za letních veder přímo ve vývařišti jezu

 

Hodnota pH

Číslený údaj označovaný jako pH udává koncentraci volných vodíkových iontů ve vodě. Ta se zvyšuje v přítomnosti kyselin a naopak snižuje v přítomnosti zásaditých látek.
Destilovaná voda má pH 7, roztoky s menším pH jsou kyselé, s větším zásadité.

Jen málo ryb přežije pH nižší než 5 nebo vyšší než 8,5. Proto v překyselených vodách rašelinišť obtížně hledáme ryby a kyselé deště mohou z nádherných horských říček udělat vody bez života.

Voda vytékající z rašelinišť mívá načervenalou barvu a obvykle bývá dost kyselá

 

U nás se řada potoků, neschopných hostit z důvodu vysoké kyselosti vody populace pstruha obecného, osazovala sivenem americkým, který je vůči kyselému prostředí extrémně odolný. Jednalo se hlavně o vody na severu republiky – např. v Jizerských horách. V některých menších tocích byl siven jedinou přítomnou rybou.
Ryby přizpůsobené k životu v silně zásaditých vodách najdeme v některých afrických jezerech – dobře je znají zejména akvaristé.

Proud

Proudící voda je prostředí, které klade poměrně velké nároky na pohybové schopnosti ryb. Ryby nejsou schopné snášet silný proud dlouhodobě a proto druhy obývající proudné úseky mistrně využívají proudové stíny za překážkami a v nerovnostech dna. Snížení členitosti dna vede k výraznému poklesu hustoty rybí obsádky.

Překážky v korytě umožňují rybám život i v silně proudivých úsecích, moderní úpravy koryt tento fakt ale ve většině případů zcela opomíjejí

 

Pokud je proud příliš silný a tento stav trvá dostatečně dlouho, začne být rybí obsádka daného úseku strhávána do níže položených míst. Tento jev se nazývá ichtyodrift a velmi výrazně se projevuje např. při povodních. Část ryb po odeznění povodně vykazuje snahu vrátit se zpět proti proudu na místa, odkud byly odplaveny.
Zajímavá zjištění přinesl výzkum zarybnění Dunaje. Ve stření části toku je zde proud a s ním spojený ichtyodrift místy tak silný, že se obsádka koncentruje v pobřežních oblastech nebo v ústí ramen a na dalších podobných místech.

Na druhou stranu jsou proudy vhodným životním prostředím pro některé druhy ryb. Těm vyhovuje vysoký obsah kyslíku ve vodě a absence bahnitých nánosů. Druhy preferující pobyt v proudu označujeme jako reofilní ryby. Patří sem parma, ostroretka, podoustev, jelci, hrouzci, drskové apod. Většina těchto ryb se živí drobnou živočišnou potravou a tře se na písčité nebo kamenité dno. Tyto druhy ryb dokáží přežívat i v klidnější vodě, ale mají tu potíže s rozmnožováním - pro jikry reofilních ryb je totiž životně důležité, aby nebyly zaneseny bahnem, což se stává např. za zvýšené vody.
V mírně proudících a stojatých vodách proto proudomilné ryby trpí konkurencí ze strany druhů, které jsou těmto podmínkám lépe přizpůsobeny a nebývají tu příliš početné.

 

 

Rybí pásma

Pokud půjdeme po toku řeky směrem od pramene dolů, zjistíme, že se celkové podmínky mající vliv na život ryb mění. Voda v pramenných oblastech je chladná, zpravidla velmi čistá s minimálním obsahem organických látek, zato s vysokým obsahem kyslíku. V nejvyšších partiích toku se ryby zpravidla vůbec nevyskytují, zejména to platí pro ledovcové řeky.
Postupně se ale voda ohřívá a objevuje se v ní život, takže nakonec umožní výskyt řas a bezobratlých i přítomnost prvních ryb. Tok samozřejmě dále mohutní a jsou zde patrné některé trendy – postupně roste teplota vody, klesá obsah kyslíku, snižuje se unášecí schopnost proudu, takže dno původně tvořené balvany se posléze stává kamenitým, štěrkovým, písčitým a nakonec bahnitým. Původně průzračná voda se postupně kalí – ať už díky unášeným jílovým částicím nebo planktonním organismům.

Horský potůček v Malé Fatře - jedinou vzácně se vyskytující rybou tu byla vranka pruhoploutvá

 

S tím, jak se mění podmínky pro život ryb, tak se mění i druhové složení obsádky toku. Při detailnějším pohledu se dají vypozorovat úseky s typickým charakterem a složením obsádky, které český zoolog A. Frič v 19. století označil jako rybí pásma.

Původní Fričovo rozdělení bylo časem mírně upraveno a současní ichtyologové používají často komplikovanější rozlišení jednotlivých partií toku. Pro potřeby sportovního rybaření nebo hospodaření na revírech je ale klasické rozdělení tekoucích vod na čtyři rybí pásma dostačující a velmi praktické. Najít na toku přesnou hranici jednotlivých pásem je ale někdy složité – místy se jednotlivá pásma prolínají a občas dokonce dochází k opakovanému střídání úseků patřících do různých pásem (např. tam, kde je řeka často přehrazena jezy).

Pásmo pstruhové

Jedná se o úseky horských a podhorských toků s velkým spádem, balvanitým nebo kamenitým dnem, čistou chladnou vodou s velkým obsahem kyslíku a poměrně omezenou obsádkou skládající se ze pstruha obecného, vranek a často i střevle potoční. Ryby tu nedorůstají velkých rozměrů a jejich počet je poměrně malý.

 

Pásmo lipanové

Lipanové pásmo ve své klasické podobě představuje podhorské toky s mírnějším prouděním. Obvykle se jedná o větší potoky a říčky, jejichž voda je stále ještě čistá, jenom je o něco teplejší a přestože obsah kyslíku mírně poklesl, je ho stále ještě dost pro libovolný druh ryby, i když si například pstruzi vybírají na takovýchto tocích proudnější partie a nemusí už být rozmístěni ve všech partiích toku. Dno je kamenité až písčité, místy se v  zátočinách mohou objevit první bahnité nánosy a začíná se objevovat hrubší vodní vegetace.
Toky lipanového pásma jsou pro život ryb daleko vhodnější než ryze pstruhové potoky. Setkáme se tu se všemi druhy pstruhového pásma, k nimž se přidává lipan podhorní, jelec proudník a tloušť, mník, ostroretka a pronikají sem i některé ryby z níže položených úseků řeky – např. plotice, hrouzek, parma, okoun a štika.
Po vybudování přehrad vznikla na řekách pod nimi tzv. sekundární lipanová pásma, což jsou úseky, kde se změnily podmínky díky vypouštění chladné vody z přehrady a charakter obsádky odpovídá zarybnění přírodního lipanového pásma.

 

Pásmo parmové

Parmové pásmo představují proudící úseky řek situované v nižších polohách. Voda je zde teplejší, začíná se mírně kalit, obsah kyslíku dále poklesl a podmínky už zpravidla nejsou vhodné pro přežívání druhů z vyšších pásem. Jen v ojedinělých úsecích (obvykle se silným prouděním) ještě můžeme narazit na jednotlivé pstruhy či hejnka lipanů. Dno střídá kamenité, štěrkové i písčité partie – v závislosti na charakteru proudění. Postupně začínají přibývat i bahnité nánosy, zejména v nadjezích a některých zátočinách. Tok má tendenci meandrovat a vytvářet říční terasy.
Obsádka je velmi pestrá. Kromě parmy obecné, která dala těmto pasážím řeky jméno, se tu setkáme s většinou našich kaprovitých ryb – tlouštěm, proudníkem, ploticí, hrouzky, cejnkem, ouklejí, bolenem,… Přežívá tu i vysazený kapr a z dravců je běžný okoun, štika, candát a úhoř.

 

Pásmo cejnové

V nížinách se tok řeky zpomalí a začne ukládat materiál splavený z výše položených úseků. To se projeví změnou charakteru dna, kde začnou převládat písčité a bahnité nánosy. Voda je teplá, není už příliš průhledná (to ale hodně záleží na podloží řeky – čínské veletoky protékající sprašovými usazeninami mohou unášet i desítky kg jílových částic v krychlovém metru vody, naše řeky jsou vesměs daleko „čistější“).
Teplá voda a jemný sediment dna umožňují bohatý rozvoj vodních organismů a ty zase uživí velký počet ryb. Oproti parmovému pásmu je obsádka možná maličko chudší, zato se objevují druhy schopné tvořit početná hejna o stovkách kusů. Mezi nimi dominuje cejn velký, po němž tyto úseky dostaly jméno. Většina druhů parmového pásma je schopna žít i v pásmu cejnovém, některé druhy pak ale přinejmenším vytahují do proudných úseků za výtěrem nebo v letním období, kdy klesá obsah kyslíku.
Kromě cejna se zde setkáme s cejnkem, ploticí, jesenem, dobře se zde daří vysazeným kaprům a amurům, z dravců je typickým druhem sumec, i když štika, okoun, úhoř, candát ani bolen obvykle nechybí.

Dík narovnání říčních meandrů a rozdělení řek jezy místy dochází ke střídání parmových (pod jezy) a cejnových úseků (v nadjezí).

 

Tůně a ramena

Poněkud svébytnou obsádku mívají odstavené vodní plochy v okolí řek – neprůtočná ramena a tůně, představující zbytky slepých ramen. Voda tu zpravidla bývá mělká s velkým výskytem vodního rostlinstva. V létě má sklony se přehřívat, v zimě zase ryby pod ledem trpí nedostatkem kyslíku. Tyto potíže omezují výskyt jednotlivých druhů, které žijí na hlavním toku a dovolují přežívat odolným rybám jako je lín, karas a piskoř. Pokud je tůň jenom trochu hlubší, bude tu určitě hojný perlín a štika. Na větších vodách se pak můžeme setkat i s cejny, kapry a sumci.

Tůň začíná zamrzat - teď se ukáže, které druhy ryb zde dokáží dlouhodobě přežít

 

Ostatní

Velké přirozené vodní plochy se obvykle označují jako jezera. Ta mohou být různého původu a jejich obsádka je závislá na nadmořské výšce, průměrné hloubce, členitosti popřeží, přítoku, propojení s jinými vodními plochami nebo dokonce mořem atd. U nás jsou jezera vzácná (ledovcová a rašelinná jezírka především na Šumavě) a převládají umělé vodní plochy. Naše země má v tomto ohledu mnohaset letou tradici. Člověk zde vytvořil řadu umělých prostředí, která jsou hojně osídlena rybami, ať už byly postaveny právě kvůli nim nebo z jiných důvodů. Jedná se o rybníky, údolní nádrže, pískovny, kanály, vytěžené lomy, důlní propadliny apod. Jejich obsádka závisí na mnoha faktorech, je zpravidla uměle upravována a navíc se vyvíjí podle toho, jak daná vodní plocha stárne.

Velká pískovna na jihu Čech

Údolní nádrže jsou významným typem vod vytvořených člověkem - ÚN Orlík

 

 

Migrace

 

Ryby, obývající dostatečně velké vody, se v nich mohou přesouvat z místa na místo. Existují sice teritoriální druhy, které se ze svých stanovišť příliš nevzdalují, ale opouštějí je přinejmenším kvůli výtěru. Častější ovšem je, že v průběhu sezóny provádí ryba několik přesunů.

Nejdelší z nich obvykle bývají třecí migrace. Lososi a jeseteři táhnou za výtěrem i více než 1000 km proti proudu řek, evropští úhoři říční dokonce přes 6000 km (i s ohledem na to, z které části Evropy pocházejí).

Další migrace se odehrávají mezi zimovišti a místy, kde ryby tráví léto a přijímají většinu sezónní dávky potravy. Migrace opačným směrem pak přivede ryby zase zpět na lokality, kde tráví zimu. Během roku tak probíhá u většiny druhů jakýsi ustálený migrační cyklus – někdy jen symbolický, jindy zahrnující tisíce proplavaných kilometrů.

 

Hejno cejnků malých se snaží proniknout proti proudu náhonu v rámci třecí migrace

 

Do jisté míry můžeme hovořit i o migracích mezi mělkou a hlubší zónou velkých stojatých vod nebo migraci, v jejichž důsledku vytahují některé druhy ryb za letních povodní vzhůru proti proudu a hromadí se pod jezy. Běžné je to například u tolstolobiků. Následně tyto ryby zase táhnou s proudem dolů a jejich vůle cestovat může vést i k takovým věcem jako byl hromadný pád několika set tolstolobiků z hráze údolní nádrže Orlík v létě roku 2009.

 

Z pohledu ryby je značným rozdílem, zda vykonává migraci vlastní silou, často i proti proudu řeky anebo se naopak jedná o pasivní unášení proudem, kde sice ryba nemůže výrazně ovlivnit směr svého pohybu, ale přemísťování ji stojí jen minimum energie. Není proto nijak překvapivé, že v případě třecí migrace vykonávají cestu v „obtížnějším“ směru, vyžadujícím aktivní pohyb, obvykle dospělé ryby, zatímco vylíhlý plůdek zpravidla pohodlně driftuje s proudem.

 

V našich podmínkách se obvykle můžeme setkat s dobře patrnou třecí migrací proti proudu (u kaprovitých ryb probíhá v časném jaru, u pstruha obecného na přelomu léta a podzimu). Pohyb bílé ryby během jarní migrace se dá dobře pozorovat – ať už vizuálně (oukleje a menší tloušti jsou vidět u hladiny) nebo např. pohyblivým lovem na udici na delších úsecích toku.

V údolních nádržích v tomto období vytahují hejna ryb do koncové oblasti vzdutí nebo až do přítoků. Jen málokdy se ale tohoto tahu účastní nejstarší exempláře.

V létě se část říčních ryb přesouvá do proudnějších úseků, což je mimo jiné vyvoláno i tím, že v prohřáté vodě klesá obsah kyslíku.

Podzimní migrace je na rozdíl od jarního putování ryb velmi nenápadná. V podstatě jsem se nesetkal s výraznějšími doklady toho, že vůbec probíhá. Ryby z proudů prostě jen postupně mizí a začnou se objevovat v hlubších a klidnějších partiích toku, kde zřejmě hodlají strávit zimu.

 

V našich vodách brání plnohodnotným migracím ryb četné překážky v podobě jezů a hrází údolních nádrží. Budování rybích přechodů v posledních letech se sice snaží tento stav do jisté míry napravit, ale k plnému zprůchodnění našich toků asi jen tak nedojde.

 

I takovýto jez představuje na malém toku významnou migrační bariéru

 

Jez v Břeclavi byl v minulých letech vybaven rybím přechodem, což umožnilo migraci mnoha druhů ryb typických pro povodí Dunaje výše proti proudu řeky Dyje

 

 

 

Potrava

Potravou ryb mohou být v podstatě veškeré vodní organismy od jednobuněčných řas až po ryby často jen nepatrně než je ta, která je pohltila. Na malých vnitrozemských vodách se pak významnou měrou uplatňuje i potrava pocházející ze suchozemského prostředí – náletový hmyz, červi a další bezobratlí splavení během vyšších průtoků, dále listy, plody a semena rostlin nebo i někteří obratlovci včetně savců a ptáků.

Kapři hledají potravu mezi vodním rostlinstvem, okruh toho, co v této chvíli mohou konzumovat, je dost široký

Každý druh ryb preferuje určitý okruh potravy a jeho získávání je přizpůsobena jak stavba celého těla, tak především úst a trávicího traktu.
Specialista pro lov rostlinného planktonu, jakým je např. tolstolobik bílý, má rozměrná ústa, hustý filtrační aparát na žaberních obloucích a mimořádně dlouhé střevo až 15 x přesahující délku těla ryby, bez něhož by svou potravu nestrávil.
Amur živící se převážně hrubou vegetací nepotřebuje složitý filtrační aparát, ale zato má mohutné požerákové zuby s ostrými břity schopnými střihat rostlinstvo a rovněž disponuje mimořádně dlouhým a objemným střevem.
Síhové lovící živočišný plankton mají menší ústa, hrubší žaberní lupínky a jejich střevo podstatně kratší.
Štika  jako dravec živící se velkými organismy má prostorná ústa a objemný žaludek, ale její střevo je velmi krátké – nedosahuje ani dvojnásobku délky těla.
Druhy hledající potravu u dna nebo v kalných vodách mají často kolem úst vousky, které jim pomáhají objevit potravu i v naprosté tmě.
Podobně jako existují potravní specialisté, najdou se i rybí druhy vysloveně všežravé. U nás je asi nejznámějším všežravcem jelec tloušť přijímající v podstatě veškerou myslitelnou potravu po celý rok - kromě výrazných dlouhodobých poklesů teploty uprostřed zimy.


Řada druhů ryb dokáže využít nejrůznější zdroje potravy - tito tloušti čekají pod mostem na pečivo házené lidmi

 

Většina ryb polyká potravu vcelku. Řada druhů je ale schopna ústy odtrhávat sousta z většího celku (typická příčina „nesekatelných“ záběrů na feeder a položenou vůbec), některé dovedou drtit kořist (např. měkkýše) zuby umístěnými v tlamě a u kaprovitých ryb se vyvinuly požerákové zuby umožňující potravu rozmělnit doslova na kaši. Dokonale rozlišený chrup jako mají savci, ale u ryb nenajdeme.
Zuby ryb většinou nemají za úkol potravu zpracovat, ale nejčastěji jen přidržet, v některých případech ji pomáhají i usmrtit (štika) a u některých zejméně mořských ryb pomáhají drtit tvrdá sousta. Poměrně velký počet ryb ale vůbec nemá zuby vyvinuty.

Tento okoun se pokusil krátce před výlovem rybníka o kořist na hranici svých možností a následně se v přikalené vodě zadusil

 

Na typu potravy závisí i potravní aktivita. Ryby živící se drobnými sousty přijímají potravu v plynulejším tempu než dravci, kteří jsou schopni pohltit objemnou kořist, jež vyžaduje dlouhodobé trávení. Dravci proto mají dobu lovu výrazněji vymezenou.

Potravní aktivita ryb se mění i v závislosti na ročním období (s ohledem na zimování, migrace, výtěr) nebo i v průběhu dne – známe ryby s denní i noční aktivitou a častý je i příjem potravy s maximem v době svítání a soumraku.
Pozorování potravní aktivity cejnka malého například přineslo tyto poznatky:
V letním období existují během dne tři období potravní aktivity – od 3.00 do 7.30, další zhruba od 12.00 do 15.00 a poslední od 17.00 do 21.00.
V chladné části roku, kdy jsou dny krátké, jsou období potravní aktivity dvě – první začíná ve 3.30 a příjem potravy pomalu stoupá až do 10.00. Následuje období mírného poklesu kolem poledne, po němž přichází další období výrazné potravní aktivity zhruba od 14.00 do 17.00 ukončené nastupujícím soumrakem.
Samozřejmě v reálu působí na potravní aktivitu ryb řada dalších faktorů – počasí, stav vody a průběh předchozích dnů, takže se může jevit jako značně nevyzpytatelná.

Spotřeba potravy a rychlost jejího trávení jsou do značné míry závislé na teplotě vody. V teplejší vodě tráví ryby potravu daleko rychleji a doba od jejího pozření po opuštění trávicího traktu může být jen několik málo hodin. V chladné vodě se tento proces několikanásobně zpomaluje – ovšem zdaleka ne stejně u všech druhů ryb. Proto existují ryby, které s poklesem teploty přestávají přijímat potravu a vedle nich nalezneme jiné, schopné být vysoce potravně aktivní i při nízkých teplotách (mníkovití, treskovití).

 

 

 

Chování ryb

Chování ryb je poměrně zajímavá záležitost a pokud ho alespoň do jisté míry pochopíme, získáme daleko lepší představu kde a jak ryby hledat i jakým způsobem je dostat na háček. Asi největší význam mají tyto znalosti při lovu na umělé nástrahy, na které ryba zdaleka nemusí útočit jen z hladu. To už je ale svým způsobem vrchol úvah o rybím chování, který může často zavánět i spekulací.

První typické projevy rybího chování můžeme pozorovat už krátce po vykulení plůdku z jiker. Už v tomto věku je možné vidět, jak se rybky instinktivně natáčejí hlavou proti proudu a v závislosti na konkrétním druhu také reagují na světlo – plůdek některých druhů se přesouvá do osvětlených míst, u jiných naopak dochází k úniku před světlem a k vyhledávání úkrytů.

Zaujímání pozice hlavou proti proudu je jedním nejzákladnějších rybích reflexů

 

U některých druhů (mimo jiné u candáta) bylo prokázáno, že pokles úrovně osvětlení stimuluje jejich potravní aktivitu.
Mezi instinktivní projevy chování patří i vtištění vlastností vody, v níž ryba prožila první období svého života a následné vyhledání těchto míst v době třecí migrace (např. lososi).

Aktivita ryb také pozoruhodně koreluje s některými periodickými jevy – denním cyklem určeným střídáním světla a tmy, lunárním cyklem závislým na měsíčních fázích i sezónním cyklem daným měnící se délkou dne během roku a teplotou vody.
Přirozený běh těchto cyklů může být narušen různými vlivy – nízký obsah kyslíku ve vodě přesouvá aktivitu ryb do nočního období, kdy je teplota o něco nižší a obsah kyslíku mírně vzroste, stoupající a kalící se voda v řece stimuluje ryby k potravní aktivitě bez ohledu na denní dobu, podobný účinek má i na stojatých vodách déšť, který ukončí období veder.
Špatná výživná kondice nebo nedostatek kyslíku pod ledem může vést ryby k přerušení zimního spánku (stačí si připomenout slavné kapry z knížek Oty Pavla, kteří se nechali uprostřed zimy posbírat na díře v ledu). Z rybníkářské praxe je známo, že dojde-li z libovolných příčin ke „zvednutí“ zazimovaných ryb, vede to zpravidla k velkým ztrátám.

U řady druhů ryb se vyskytuje sociální chování, které se projevuje zejména tvořením hejn. Rybí hejna postrádají hierarchii a jsou tvořena neorganizovanou masou jedinců, kteří se snaží držet pohromadě, zřejmě díky pocitu většího bezpečí před dravci. Zajímavé je i zjištění, že ryba pohybující se jako člen hejna vykazuje podstatně menší spotřebu kyslíku a tedy i energie.
Komunikace v hejnu je především optická (ryby reagují na prudký pohyb některého z členů hejna a impuls se dále šíří asi jako mexická vlna na přeplněném fotbalovém stadiónu). Některé dravé ryby lovící také v hejnech se snaží strukturu hejna své kořisti narušit, oddělit a dezorientovat část jeho členů a ty pak lovit s podstatně větším úspěchem, než by přinesl útok do kompaktní sestavy soudržného hejna.

Hejno tloušťů zahrnující ryby přibližně stejného stáří

 

U řady druhů se v hejnech uplatňuje i signalizace chemická – zraněná nebo napadená ryba vylučuje látky, které varují ostatní členy hejna a vyvolávají u nich únikovou reakci.
Vzhledem k tomu, že na udržení hejna je u mnoha druhů zapotřebí vizuální kontakt, mohou se ryby na noc rozptýlit a po různu ukrýt. Obvykle jsou pak naprosto pasivní, aby nebyly odhaleny slídícími nočními dravci. Následující den se hejno znovu zformuje.

Některé ryby využívají pro komunikaci i akustické signály – zejména zvuky typické pro konzumaci potravy (skřípot požerákových zubů apod.) často přilákají další ryby na místo, kde se již krmí jejich rychlejší kolegové. Zvuky zřejmě hrají roli při udržení soudržnosti hejn ryb hledajících potravu během noci, což u nás dělají například cejni na některých údolních nádržích.

Řadu hejn tvoří přibližně stejně staré ryby, které spolu vyrůstají od stadia potěru. V průběhu času hejno řídne a staré kusy se pak vyskytují buď v malých skupinkách nebo jako samotáři. Některé skupinky starších ryb jsou pozoruhodně soudržné a není výjimkou, že jeden nebo více jejich členů doprovázejí rybu zdolávanou na udici prakticky až do závěrečné fáze zdolávání. Tento jev lze občas pozorovat např. u kaprů nebo parem.
V hejnech dravců je podobné chování zpravidla motivováno konkurenčními vztahy v hejnu – např. u okounů je časté, že zdolávanou rybu provázejí další soukmenovci a snaží se jí sebrat nástrahu visící z tlamy.

U okounů je "doprovod" zdolávané ryby dalšími členy hejna běžnou záležitostí

 

Velmi častá je tvorba hejn v období rozmnožování a samotný výtěr ryb je provázen mnoha zajímavými druhy chování. Této problematice se ale budeme věnovat v kapitole o rozmnožování.

U některých druhů ryb bychom mohli objevit prvky symbiotického („spolupráce“ dvou druhů) nebo komensálního (příživnictví) chování. Příkladů symbiotického chování je mezi rybami poměrně málo – známí jsou např. mořští pyskouni přezdívaní „ryby – čističi“, kteří obírají z těl velkých ryb (včetně dravců jako jsou kanici) parazity a bez potíží se pohybují i v ústní dutině právě „očišťované“ ryby.
Komensalismus je běžnější, řadu případů najdeme v mořích (lodivodi doprovázející žraloky a živící se zbytky jejich potravy, rybky „klauni“ ukrývající se mezi rameny mořských sasanek,…). U nás se dá pěkný příklad komensálnícho chování občas pozorovat z mostů. Pokud budete sledovat parmu usilovně obracející kameny, možná v její blízkosti spatříte několik menších rybek, zpravidla hrouzků nebo okounů, kteří se poté, co fyzicky zdatná parma převrátí kámen, snaží bleskově zmocnit některých drobných živočichů ukrytých pod ním.

 

 

 

Rozmnožování

Je otázka, co všechno zahrnout do kapitoly týkající se rozmnožování ryb. Samotnému rozmnožovacímu aktu totiž předchází celá řada věcí (např. migrace na trdliště) a rozmnožování různých skupin ryb vykazuje značné rozdíly.
Můžeme začít třeba větou, že ryby jsou organismy s odděleným pohlavím, jejichž samice kladou vajíčka zvaná jikry a ty jsou oplodněny ve vodním prostředí mimo tělo samice spermiemi obsaženými v mlíčí, které vypouští samec.
Už k této větě bychom mohli říci přinejmenším dvě výrazná „ale“.
Existují totiž i „živorodé“ ryby. Snad všichni akvaristé znají živorodku duhovou - hovorově „paví očko“, mečovku nebo různé druhy plat. U těchto ryb předává sameček samičce zvláštním útvarem zvaným gonopodium (je dobře patrné v místě řitní ploutve) balíček spermií až do pohlavní papily. K oplození dochází uvnitř těla samice a vývoj jiker probíhá tamtéž. Živorodky proto skutečně „rodí živá mláďata“.


Samec "pavího očka" - na místě řitní ploutve je vidět dlouhé protáhlé gonopodium

 

Pokud jde u ryb o samčí a samičí pohlaví – ano existují. Ale stejně tak u ryb existuje možnost nepohlavního rozmnožování nebo možnost změny pohlaví během života, která je u některých druhů velmi běžná nebo dokonce naprostá většina jedinců daného druhu funguje během svého života napřed jako jedno a potom jako druhé pohlaví. To je i případ kněžíka duhového známého např. z Jadranu. Ten podle literárních údajů začíná svůj život jako samice a v určitém věku se mění v samce. Změna pohlaví je u kněžíka doprovázena i změnou zbarvení – samice mají na boku tmavě hnědý pruh, zatímco u samců je hnědooranžový. Následující obrázek zachycuje exemplář poměrně velkých rozměrů s posledními zbytky hnědé barvy v přední části pruhu, který už je jinak téměř celý přebarvený.

Kněžík duhový - velký exemplář, podle zbarvení samec

Pokud jde o nepohlavní rozmnožování, u ryb se můžeme setkat s několika typy tohoto u obratlovců nezvyklého procesu. U nás je známa gynogeneze, kterou se nejprve proslavil karas stříbřitý a teprve později byla prokázána i u sekavcovitých ryb.
V klasickém případu gynogeneze se tře jikernačka  s mlíčákem jiného druhu, jeho spermie pronikají dovnitř jiker, ale nedochází ke splynutí jader ani cytoplazmy obou buněk. Průnik spermie pouze stimuluje jikru k vývoji a z ní se vylíhne samice totožná s mateřským organismem. Genetická informace přenášená spermií není pro další vývoj zárodku použita a zaniká.
Většina druhů, u nichž se gynogeneze vyskytuje, je schopna i normálního pohlavního rozmnožování a v závislosti na podmínkách u nich jeden způsob rozmnožování převládá.

Pohlavní žlázy označované jako gonády se u většiny druhů  zakládají poměrně brzy po vylíhnutí z jikry (u samců pstruha obecného 38 – 53 dnů a u samic 53 – 60 dnů po vylíhnutí). Zajímavé je, že u některých druhů se u všech rybek napřed vytvoří gonády jednoho pohlaví (častější je samčí) a teprve v průběhu dalšího vývoje dochází u části z nich k přeměně na opačné pohlaví. U menšího počtu druhů (u nás údajně piskoř a úhoř) se napřed všem jedincům vytváří samičí gonáda. Tento jev se nazývá juvenilní hermafroditismus.
U mnoha druhů ryb se tak může poměr pohlaví v populaci v závislosti na mnoha okolnostech měnit.

Období, kdy jsou pohlavní žlázy plně funkční a ryba je schopna se rozmnožovat, říkáme pohlavní dospělost. Před dosažením pohlavní dospělosti probíhá tzv. juvenilní období. Ryba je pohlavně nedospělá, nezatěžuje své tělo tvorbou pohlavních produktů a rychle roste. Má to svůj význam – velká ryba je ve svém těle schopna vytvořit daleko větší množství pohlavních produktů a pokud roste dostatečně rychle, zkracuje se období, kdy může být ulovena některými menšími predátory.
U druhů, které nedorůstají velkých rozměrů, je dlouhé juvenilní období zbytečné a tyto ryby pohlavně dospívají už ve druhém roce života a někdy dokonce už ve věku několika měsíců (koljuška). Větší ryby obvykle dospívají ve stáří 2 – 5 let a extrém představují velké druhy jeseterů – např. vyza velká dospívá ve věku 15 – 20 let, kdy už může měřit kolem 2 m.
Určitý extrém představuje rychle rostoucí štika, která je schopná pohlavně dospět už v prvním ruce života a to obě pohlaví (mlíčáci ovšem častěji).
Jak už bylo řečeno, tvorba pohlavních produktů je energeticky velmi náročná. Po dosažení pohlavní dospělosti ryba zpomalí svůj růst, protože spoustu energie vkládá do vytvoření jiker nebo mlíčí. Plně zralé gonády (zejména u samic) mohou dosáhnout i třetiny celkové hmotnosti těla (osobně jsem vážil jikernačku plotice, u níž z celkové hmotnosti 860 g tvořily 300 g vaječníky). Vytvořit takové množství živé hmoty organismus značně zatěžuje, takže některé druhy se třou ob rok nebo jen jednou za několik let a u dalších dochází k tomu, že zejména jikernačky občas některou třecí sezónu vynechají.
V době tvorby pohlavních produktů spotřebují ryby hodně potravy a samozřejmě jsou pak snadněji ulovitelné. Aktivní braní dravců (především štik) na podzim souvisí nejen s hromaděním zásob na zimu, ale také právě s tvorbou pohlavních produktů na příští jaro.

Před výtěrem ryby často mění svůj vzhled – mají živější zbarvení nebo se barva jejich těla zcela změní, mnoha kaprovitým rybám se tvoří třecí vyrážka a největší změny postihují druhy, pro něž je výtěr završením jejich životní pouti – např. tichomořští lososi zcela mění zbarvení, narůstají jim obrovské hrby a dlouhé čelisti s ostrými zuby. Úhoř zase změní zbarvení, zvětší se mu oči a než dorazí na trdliště v Sargasovém moři, zcela vstřebá celou řadu postradatelných orgánů včetně kompletní trávicí soustavy.

Samec plotice s vyvinutou třecí vyrážkou

 

Pohlavně zralé ryby se před výtěrem instinktivně snaží najít vhodná místa k uložení jiker. U některých druhů to znamená podniknutí dlouhé migrace na vzdálená trdliště. V některých případech je cesta natolik dlouhá a vyčerpávající, že ryba na dosažení trdliště a následný výtěr spotřebuje veškeré zásoby energie a krátce po tření hyne. Z našich ryb se takto rozmnožuje úhoř říční, známější je ale tření pacifických lososů, kde jsou po jejich výtěru řeky doslova zavaleny rozkládajícími se rybami.
V našich podmínkách se migrace týkají hlavně takzvaných reofilních ryb. Jedná se o druhy preferující život v proudící vodě. Tyto ryby se obvykle vytírají na čisté písčité nebo štěrkovité dno v mělkých rychlých proudech. Tam je nejmenší riziko, že jejich jikry zaplísní nebo budou zaneseny bahnem.
Protože vhodných lokalit není mnoho, táhnou tyto druhy daleko proti proudu a v současnosti se obvykle hromadí v mělkých proudech pod jezy a peřejemi.

Tento nenápadný proud představuje trdliště pro desítky kusů bílé ryby z níže položeného několikasetmetrového úseku

 

Jiné druhy vyžadují k výtěru vyšší teplotu vody a jako substrát k uložení jiker vodní rostlinstvo. Ty pak putují do mělkých zarostlých zátok, slepých ramen a podobně. I velké ryby, které se většinu roku zdržují na volné vodě, připlouvají v době tření ke břehům a kdo je někdy viděl, často až žasne, jaké kusy na dané lokalitě žijí.

Pokud jde o vztahy mezi pohlavími, existují mezi rybami značné rozdíly. Řada druhů se tře hromadně a třecí hejno je jedna velká pohyblivá masa ryb obou pohlaví, které se snaží proniknout do „centra dění“ a tam uvolnit své pohlavní produkty. Výtěr je v takových případech často velmi bouřlivý a někdy létají menší ryby doslova až na břeh. Není výjimkou, že se takto tře i více druhů společně nebo v těsné blízkosti, takže pak dochází k častému výskytu mezidruhových kříženců.


Tření cejnků - často se do podobné vřavy zamíchají i ryby jiného druhu a část potomstva pak mohou tvořit kříženci

 

U řady dalších druhů (štika, parma,…) probíhá výtěr tak, že jikernačku následuje skupinka mlíčáků a každý se snaží být v klíčovém okamžiku co nejblíže, aby to byl právě on, kdo oplodní největší počet jiker.
Podobné je to u ostroretek, kde samci čekají na trdlišti a dozrálé samice vplouvají mezi ně.

Existují druhy, u nichž samec staví hnízdo a následně hlídá jikry. V takovém případě se obvykle snaží přilákat ke svému hnízdu co největší počet samic. Jsou ovšem druhy, jejichž samice v takovém přépadě uvolní z vaječníků jen část svých jiker a svěří osud svého potomstva do péče většího počtu samců.

Jen málo druhů je vysloveně monogamních. Z těch našich se to dá říct o hlavatce, kde hnízdo buduje i brání jeden partnerský pár.


Zajímavá je i otázka substrátu, na který jsou kladeny jikry. Uveďme si několik příkladů.

lososovité ryby – budují hnízdo v podobě prohlubně vyhloubené ve štěrkovém dně, jikry zahrabávají a dočasně chrání
parma, ostroretka – kladou jikry na štěrkové dno v mělkém proudu, o jikry nepečují
hrouzek – klade jikry na písčité dno, o jikry nepečují
cejn, kapr – kladou jikry na vodní rostlinstvo, o jikry nepečují
candát – samec očistí určitý prostor na dně – ideálně s kořínky a jinými zbytky vegetace, po výtěru hlídá jikry
okoun – namotává dlouhý pás jiker kolem podvodních překážek
koljuška – samec slepuje hnízdo z rostlinných zbytků, láká do něj samice, následně hlídá vytřené jikry
hořavka – klade jikry kladélkem do plášťové dutiny mlžů
mník – vypouští jikry do proudu, kde se posunují po dně
amur, tolstolobik – vytírají se v proudu a ten pak unáší jikry desítky kilometrů daleko

 

Vědci pak podle péče o potomstvo a výběru třecího substrátu rozlišují druhy na:

1)neochraňující jikry ani potomstvo

Ty dále dělí podle místa uložení jiker na litofilní (kameny, štěrk), psammofilní (písek), fytofilní (rostlinstvo), indiferentní (nerozlišují - obvykle se třou na rostlinstvo, dřevo, kamey), pelagofilní (jikry volně ve sloupci) a polopelagofilní (jikry ve sloupci, postupně klesají ke dnu).

2)ochraňující pouze jikry

Zde je rozlišována skupina ryb litofilních (zahrabávají jikry do štěrkového dna - lososovití) a ryby ostrakofilní (využívají mlže)

3)ochraňující jikry a potomstvo

Fytofilní druhy (kladou jikry na rostlinstvo, samec pečuje o jikry i vylíhlý plůdek – sumec), druhy budující hnízda, o jikry a potomstvo opět pečuje u všech našich druhů samec (vranka, candát) a dál by sem patřily i druhy žijící mimo naše území, které využívají k péči o potomstvo ústní dutinu (tlamovci).


S ohledem na rozmnožovací strategii se liší velikost a počet jiker. Velké jikry mají lososovité ryby, malé např. někteří kaprovití nebo mník.
Počet jiker od jedné samice se označuje jako plodnost (absolutní plodnost). Protože ale plodnost závisí na velikosti jikernačky (větší ryba má víc jiker), udává se i plodnost relativní vyjádřená počtem jiker na kilogram hmotnosti samice.
Zajímavý je i údaj o době líhnutí jikry. Ta je krátká u pelagofilních druhů, jejichž jikry trvale unáší proud (amur, tolstolobik), zatímco velmi dlouhá je u salmonidů, kde např. u pstruha obecného trvá několik měsíců – zhruba od října do února.

Jikry pstruha obecného se líhnou koncem zimy (foto z umělé líhně)

 

Každá rozmnožovací strategie má své klady a zápory. Obecně se ale dá říci, že druhy s péčí o jikry vykazují o něco větší úspěšnost, což ale druhy, které o své potomstvo nijak nepečují, alespoň částečně kompenzují obrovským počtem kladených jiker.

 

 

Život ryby od vylíhnutí až do smrti

Okamžitě po oplodnění se začíná jikra vyvíjet. Dokud se nacházela v těle samice, neobsahovala mnoho vody, ale po nakladení je vodou obklopena, takže může nasát potřebné množství této tekutiny. To se projevuje jejím nabobtnáním. Zatímco jikry některých druhů zvětšují svůj objem málo, jiné nabobtnají na mnohonásobek svého původního objemu (zejména jde o jikry pelagických druhů).
Spermie, poté co se octnou ve vodním prostředí, rychle ztrácejí životnost. Plně aktivní jsou často jen několik minut a proto musejí rychle najít jikru, kterou oplodní. Při umělém výtěru se proto s pohlavními produkty obvykle manipuluje bez přidání vody, aby se životnost spermií prodloužila.
Pokud spermie pronikne dovnitř jikry, dojde krátce nato ke splynutí jader i cytoplazmy obou buněk. Zárodečná buňka, která tímto vznikla, se začíná dělit. Potřebný materiál je k dispozici, takže dělení je rychlé. Prvotní buňka je velikostně předimenzovaná a jejím dělením vznikají buňky stále menší. Tím pádem vzniká z jediné prvotní zárodečné buňky rychle rostoucí zárodek. Jeho buňky se dále množí a využívají při tom zásobní látky uložené uvnitř jikry. Ještě po vylíhnutí z jikry zůstává část zásobních látek uložena v tzv. žloutkovém váčku, který je postupně vstřebáván a teprve po jeho resorbci nebo v době, kdy zásoba žloutku dochází, je započato s příjmem potravy.

Čerstvě vylíhlá embrya pstruha obecného s dobře viditelným žloutkovým váčkem

 

Nepříznivé podmínky pro vývoj jiker a zárodků se projevují četným výskytem různých anomálií

 

Z pohledu vývoje těla ryby je v jejím životě rozlišováno několik období, která se liší stupněm organizace těla, funkčností některých orgánů apod.

Embryonální perioda – je období od oplození až po zahájení vnější výživy – tj. získávání potravy z okolního prostředí. Dala by se rozdělit na dobu, kdy se zárodek vyvíjí uvnitř jikry a dobu po opuštění vaječných obalů, kdy zárodek spotřebovává zásobní látky uložené ve žloutkovém váčku.
Jednou z prvních známek toho, že se jikra úspěšně vyvíjí, jsou oči zárodku prosvítající její povrchovou blankou. V době, kdy jsou oči zřetelně viditelné, pokročil vývoj zároku tak daleko, že je jikra daleko odolnější vůči vnějším vlivům než v počáteční fázi svého vývoje. Proto se při umělém a poloumělém výtěru nejčastěji manipuluje právě s jikrami ve „stadiu očních bodů“.

Jikry mníka ve stadiu očních bodů

 

Vylíhlá embrya se žloutkovým váčkem nebývají příliš pohyblivá a u řady rybích druhů se snaží setrvat na jednom místě. U pstruha zůstávají ukrytá ve štěrku, do něhož byly zahrabány jikry při výtěru, u štiky se přichycují na vodní vegetaci. U pelagických jiker samozřejmě dochází k líhnutí ve vodním sloupci a vylíhlá embrya dále driftují s proudem.

Larvální perioda – začíná okamžikem, kdy je spotřebován žloutkový váček a končí ve chvíli, kdy jsou plně vytvořeny a fungují všechny orgány typické pro tělo dospělé ryby. Okamžik přechodu k samostatné výživě je do jisté míry kritický a zdaleka nejen tím, že dostatečné množství potravy nemusí být k dispozici. Nedostatek potravy ovšem představuje vážný problém, protože schopnost larev hladovět je velmi nízká. Larvální stadium ryb je ale velmi náročné také na obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě a je vysoce citlivé i k řadě různých patogenních vlivů.

Postupně ale odolnost mladého organismu roste, rozbíhá se činnost jednotlivých orgánových soustav, které již získávají svou definitivní podobu. V důsledku rozbíhajícího se metabolismu (látkové výměny) se mění i chemické složení těla a larva poměrně rychle roste.
Larvální perioda může být různě dlouhá – závisí na velikosti jikry (a množství zásobních látek v ní obsažených) nebo také na stupni rodičovské péče. U některých druhů se larvální perioda prakticky nevyskytuje, u jiných je naopak velmi dlouhá. Z našich druhů v tomto ohledu jednoznačně vede úhoř, jehož larvální stadium trvá zhruba tři roky a úhoří larvy vůbec nepřipomínají dospělého úhoře. Tvarem těla se podobají vrbovému listu a když byly poprvé vyloveny z moře, byly popsány jako samostatný druh.

Larva úhoře - detail, na němž je mimo jiné patrné i zakládání mnoha tělních struktur (snímek byl převzat z http://www.spiegel.de/fotostrecke/fotostrecke-36972-5.html)

Přechod z larválního do juvenilního stadia, které následuje, je u některých druhů velmi výrazný (např. právě u úhoře), zatímco u jiných k němu dochází postupně plynulými změnami jednotlivých orgánů – takto je tomu u naprosté většiny našich ryb.

Juvenilní perioda – v podstatě se jedná o období od vytvoření všech orgánů typických pro dospělou rybu až po okamžik, kdy začnou poprvé dozrávat pohlavní produkty. U kaprovitých ryb je typickým dokladem ukončení larválního vývoje a nástupu juvenilní periody vytvoření šupin.
Během počátku juvenilní periody je definitivně ukončen vývin a rozlišení jednotlivých orgánů a tělo teď rychle roste, přibývá svalovina a ukládají se zásobní látky. V důsledku toho je organismus mnohem tolerantnější ke změnám podmínek a je schopen snášet i delší hladovění. Díky rostoucí odolnosti klesá počet ztrát oproti ranějším vývojovým stadiím.
Juvenilní perioda trvá u drobných druhů několik měsíců, u větších zpravidla několik let (vyza až 20 roků) a protože tělo není zatíženo tvorbou pohlavních produktů, jedná se o období s nejrychlejším růstem.
Na to je pamatováno i v chovech ryb - nejběžnější velikost vánočního kapra představují právě ryby na konci juvenilní periody, protože odchovat rybu této velikosti je prostě nejefektivnější.

Juvenilní jedinec bolena dravého

 

Adultní perioda – období plné, tedy i pohlavní dospělosti. Začíná v okamžiku tvorby prvních pohlavních produktů a končí s prvními trvalými příznaky stárnutí. U některých ryb (druhy s jedním výtěrem za život) může být poměrně krátká, u jiných může trvat desítky let.

Okoun říční v ideálním reprodukčním věku - typická adultní ryba

 

Senektivní perioda – v podstatě období stárnutí. Její počátek není snadné vymezit, ale s postupným stárnutím organismu jsou typické projevy tohoto životního období na rybě stále patrnější.
Asi nejvýraznějším rysem senektivního období je úpadek tvorby pohlavních produktů – klesá jejich množství, kvalita i životaschopnost vylíhlého potomstva. Proto se v chovatelské praxi nepoužívají jako generační ryby trofejní exempláře na sklonku svého života, ale zdravé vitální ryby střední velikosti.
Zároveň se zhoršuje i kondice ryby, klesá množství zásobních látek v těle a zhoršuje se schopnost vyrábět některé látky, takže dochází k jejich vstřebávání.
V konečné fázi je ryba hubená, hlavatá, často se špatně se hojícími povrchovými zraněními nebo zaplísněná.

Jelec tloušť (49 cm) s pokročilými příznaky stárnutí

 

K úhynu obvykle dochází po posledním přestátém výtěru, v závěrečné fázi zimy nebo za povodní. Dožívající ryby menších velikostí se stávají i častým úlovkem predátorů.

 

---

Chci sdílet tento článek na Facebooku

---

Základy ichtyologie

Už podle názvu je ichtyologie věda o rybách. Ryby ale mohou být předmětem zájmu mnoha dalších vědních oborů – obecné biologie, systematické biologie, anatomie, fyziologie, embryologie, parazitologie, ekologie (tady si neodpustím uštěpačnou poznámku, že dnes málokdo ví, co vlastně ekologie zkoumá) a jiných.
Ryzí ichtyologie řeší otázky specifické pro rybí říši a samozřejmě je úzce propojena nejen se jmenovanými, ale i dalšími vědními obory. My se v této krátké exkurzi budeme věnovat vysloveným základům, včetně tak jednoduchých věcí, že si je člověk může vyzkoušet sám a stát se samozvaným vědcem – amatérem (já v tomto ohledu nejsem nic jiného :-) ). Odborníci nechť mi veškerá zjednodušení prominou. Tento text má ryze popularizační charakter a v žádném případě se nejedná o studijní či vědecký materiál.

 

Za naprosté ichtyologické základy jsem si dovolil považovat některé prvky či postupy umožňující spolehlivé určení ryb, zjištění věku a zpětný výpočet růstu ryby,  odhady početnosti, mortality, biomasy a produkce nebo otázku věkového složení populace.
Člověk, který se v této problematice alespoň trochu orientuje, snáze pochopí, jak reálně vypadá i jak se mění obsádka různých typů vod nebo i to, jak velký dopad má vsazování některých druhů ryb, sportovní rybolov neb třeba tlak predátorů.

 

 

 

Určování ryb

Otázka, zda poznáte naše ryby, by mohla některé zkušenější rybáře i urazit. Jenže ve skutečnosti je určení některých konkrétních exemplářů obtížné a to z mnoha důvodů - například těch níže uvedených:

1) Rozdíly mezi některými druhy jsou minimální a spolehlivé rozlišení je možné až ná základě biochemických nebo genetických analýz (příkladem je nedávné zjištění, že u nás žijí víc než tři dosud známé druhy hrouzků a úplně jiné druhy sekavců než se léta uvádělo).

2) V posledních letech se u nás můžeme setkat s řadou druhů dovezených, zavlečených nebo vysazených různými chovateli (v extrémním případě se dá u nás ulovit i piraňa).

3) Druh je třeba rozpoznat ve všech velikostech, případně i vývojových stadiích – je otázkou, jak by si průměrný člen Petrova cechu vedl, pokud by dostal za úkol roztřídit podle druhů několik desítek kusů tohoročního potěru nebo kolik rybářů by poznalo obyčejného kapra v období larvální periody jeho vývoje, kdy měří kolem 1 cm.

4) Řada našich druhů se běžně kříží a hledat znaky rodičovských druhů na těle mezidruhových kříženců také není pokaždé snadná záležitost.

Při určování ryb se nevyplatí příliš spoléhat na takové věci jako je velikost, zbarvení a proporce těla. Začátečníci to dělají. Jenže v těchto věcech jsou ryby natolik proměnlivé, že u zaměnitelných druhů je člověk často na rozpacích. Viděl jsem už spoustu nádherně zlatých karasů stříbřitých, ryb, které naopak v přikalené vodě téměř ztratily barvu anebo ryb hubených jako tyčky i vykrmených k neuvěření. Na tyto znaky se dá spoléhat při naprosto jasném určení ryby na první pohled. U problematičtějších případů nám příliš nepomohou. Pak nastupují znaky anatomické, založené na existenci, tvaru, proporcích, umístění nebo početnosti některých orgánů nebo tělních struktur.
Jde tu o počet a rozmístění ploutví, uspořádání i počet jejich paprsků, typ, velikost a rozmístění šupin, přítomnost a délku postranní čáry, posazení úst, počet vousků nebo výskyt speciálních orgánů jako jsou štítky, destičky, trny, ostré kýly na břiše apod. Důležité je zaměřit se na tzv. klíčové znaky, které jsou přítomny bez ohledu na stáří, kondici či zbarvení ryby a jsou pro daný druh typické. Většinou pak stačí pár pohledů na vybraná místa těla a ryba je zařazena. Na ukázku jsem zde přiložil jednoznačnou identifikaci poměrně málo známého dovezeného sumečka skvrnitého. Pro někoho záležitost na první pohled, ale věřte, že pro spoustu lidí nikoli.

 

Staří ichtyologové měli propracovaný celý systém měření proporcí těla založený na vzdálenosti různých význačných bodů. Ten ale dnes ztrácí na významu, protože biochemie a genetika nabízejí lepší a průkaznější možnosti k odlišení druhů, poddruhů a někdy i jednotlivých populací. Jenže tyto moderní metody jsou vyhrazeny jen těm, kdo mají přístup na vědecká pracoviště.

Pojďme se teď podívat na jednotlivé dobře patné vnější znaky, které lze využít k určování ryb prakticky kdekoli.

Počet ploutví a ploutevních paprsků

Počet ploutví je u každého druhu pevně dán, jejich rozmístění nebo vzájemné proporce už vykazují určité tolerance a stejně tak i typ a počet paprsků tvořících jednotlivé ploutve. Často se ale tyto znaky dají využít.
Poloha ploutví je typickým rozlišovacím znakem mezi ploticí a perlínem – plotice má první paprsek hřbetní ploutve zhruba nad základnou břišních ploutví, perlín ji má daleko za touto úrovní. Je to typický znak nezávislý na stáří, zbarvení a kondici ryby, použitelný i při určování potěru, kde nám například barva ploutví nebo duhovky oka moc nepomůže.

 

Využití počtu ploutevních paprsků můžeme demonstrovat na následujícím příkladu. Během výletu na Moravu jsem ulovil rybu, jejíž naoranžovělé prsní a břišní ploutve ve mně při zdolávání vzbudily dojem, že si výrazně zlepším svůj osobní rekord cejnka malého (úlovek měřil 44 cm).

 

Po podebrání se ale ukázalo, že ryba má na cejnka podezřele dlouhou řitní ploutev, spodní lalok ocasní ploutve je delší než horní a oko relativně malé – typické znaky cejna velkého.
Přesvědčení, že jde o křížence, potvrdilo spočítání paprsků ocasní ploutve doma na fotografii.
Literatura udává pro cejna velkého 3 tvrdé a 23 – 29 měkkých paprsků, pro cejnka malého 3 tvrdé a 19 – 23 měkkých. Můj úlovek měl 3 tvrdé a 25 měkkých, čímž se evidentně vymykal z tolerance zjištěné u cejnka malého a to byl také konečný důkaz, že se opravdu jedná o křížence.

Pokud máte pocit, že na křížencích nezáleží, tak několik pravděpodobných kříženců (na malých snímcích se to špatně posuzuje) nám ovlivňuje pořadí i v naší rubrice trofejních úlovků zde na chytej.




Pro určování ryb mají význam hlavně počty paprsků hřbetní a řitní ploutve (nebo ploutví). U ostatních nejsou rozdíly tak výrazné, aby umožnily jasné rozlišení jednotlivých druhů.
Aby mohl člověk počet ploutevních paprsků využít, musí je napřed umět spočítat. Tvrdý paprsek se nevětví a má jediný hrot, měkký se naopak rozpadá na několik dílčích pramenů. U kaprovitých ryb jsou tvrdé paprsky na začátku hřbetní a řitní ploutve do jisté míry redukované, což poněkud mate. Následující obrázek zachycuje počítání paprsků hřbetní ploutve jelce jesena a redukce tvrdých paprsků je zde dobře patrná.

 

Pokud máme paprsky spočítané, musíme je porovnat s údaji v literatuře. V atlase jsem se snažil pro maximální srozumitelnost vypsat tyto údaje slovy. V knihách i na Internetu se setkáme spíše s ploutevním vzorcem (pro vyhledavač google oceníte anglickou frázi „fin formula“).
Vzorec udává označení ploutve písmenem odvozeným z jejího latinského názvu (D – dorzální = hřbetní, A – anální = řitní,…) a následuje počet paprsků, přičemž římské číslo udává počet tvrdých a arabské počet měkkých.
Často se setkáme jen se vzorcem udávajícím počet paprsků hřbetní a řitní ploutve, které vykazují dostatečné rozdíly použitelné pro odlišení jednotlivých druhů.
Odvození vzorce ukazuje názornou formou následující obrázek.

 

Šupiny

Pro určení ryby je použitelný i pokryv jejího těla. Z našich druhů mají čeledi sumcovití, sumečkovití a vrankovití tělo bez šupin. Jeseteři mají 5 řad štítků – počet štítků v řadách se u jednotlivých druhů liší a dá se použít k jejich rozlišení.
Úhoř má velice malé šupiny ukryté hluboko v kůži. Okounovité, okounkovité a část hlaváčovitých ryb mají zase šupiny ktenoidního typu – drsné se zubatým zadním okrajem, ostatní naše druhy ryb by měly mít šupiny cykloidní (hladké a oblé).
Některé druhy mají šupiny jemnější, jiné hrubší, což je ale hodně subjektivní vyjádření. Aby se dospělo k určité jednoznačnosti umožňující srovnávání, udává se u jednotlivých druhů počet šupin v postranní čáře a zároveň i počet řad šupin nad a pod postranní čarou. Posledně jmenované údaje se počítají v oblasti nad kořenem břišních ploutví – viz obrázek.



Zde je třeba připomenout, že u některých druhů není postranní čára vyvinuta nebo je neúplná a nevede až k ocasní ploutvi. To samo je důležitý znak a není dobré ho přehlížet. Šupiny se pak ale počítají v jedné řadě od hlavy až k ocasu.


Jak už bylo řečeno, pro určování ryb má význam i celá řada dalších znaků. Důležité je opravdu naučit se na rybě hledat to, co skutečně může posloužit k její identifikaci. Běžným okem pozorovatelné rozlišovací znaky jsou v atlase u každého druhu uvedeny, často i s ilustračními snímky, které budeme v průběhu času ještě doplňovat.

 

 

 

Určování věku

K určování stáří se využívají následující dvě skutečnosti: růst ryby není během roku rovnoměrný a ryby jsou organismy s neukončeným růstem – tedy rostoucí (byť nakonec jen velmi pomalu) prakticky po celý život.
Spolu s rybou rostou samozřejmě i všechny části jejího těla. Pro určení věku se dá použít většina těch, které mají pevnou strukturu. V praxi se využívají kosti, šupiny či výbrusy sluchových „kaménků“ – otolitů. Jejich materiál se ve všech případech ukládá v jakýchsi vrstvách a na jeho struktuře jsou dobře patrná období rychlejšího i pomalejšího růstu a často i zastavení přírůstků v období tření, kdy dochází k spotřebování velké části energetických rezerv a značnému vyčerpání organismu. Naprosto nepřehlédnutelné „třecí značky“ se vytvářejí u lososa obecného, jehož třecí migrace představuje měsíce strádání, zatímco během pobytu v moři tato ryba rychle přirůstá.
U ryb odchovaných v rybnících lze z šupin či výbrusů kostí často vysledovat i to, kdy byly sloveny a přesazeny do jiného rybníka. A na šupinách kapra vysazeného do řeky zase často ostře kontrastují blahobytná léta strávená v chovném rybníku a nelehké období prožité ve volné vodě.

S trochou praxe je možné naučit se v záznamu složeném z desítek namačkaných prstenců číst a najít v něm ukrytou historii celého života zkoumané ryby. Jednodušší je to u ryb z mírného pásu, které v zimě přerušují příjem potravy, následkem čehož se pozastaví jejich růst.
Ideálním materiálem pro zjišťování informací o stáří a růstu ryby jsou šupiny, zvláště jsou-li dobře vyvinuté. Při výzkumu stačí odebrat několik šupin z boku ryby, uložit je do obálky, zapsat na ni patřičná data a rybu je možno pustit. Studium kostí a otolitů vyžaduje usmrcení ryby, ale u druhů bez šupin nebo s miniaturními šupinami (sumec, úhoř,…) jiná možnost není.
Místo odběru šupin je standartizováno – šupiny se odebírají z levého boku ryby pod postranní čárou zhruba nad kořenem břišních ploutví. Na tomto místě se začínají zakládat první šupiny v době, kdy ryba přechází z larválního do juvenilního stadia.

Než se začneme detailně věnovat celé této problematice, podívejme se na obrázek zvětšené šupiny jelce tlouště.
Je vidět, že šupina je tvořena desítkami až stovkami hustě řazených lamel, které postupně přirůstají po jejím obvodu.

Ovšem ne každá „čárka“ na šupině představuje rok života ryby. V  řazení jednotlivých lamel se přechod mezi pomalým zimním a rychlým jarním růstem v ideálním případě projeví jakýmsi „odseknutím.
Jednotlivé lamely představují krátkodobé přírůstky. Vznikají plynule během celé sezóny. Pokud ryba rychle roste, jsou jemné a daleko od sebe. V zimě se ale růst ryby zpomalí nebo dokonce zastaví. Proto po každé prožité zimě zůstává v pevných částech těla ryby (nejen v šupinách) uložen tmavší prstenec (annulus). Na šupinách se nevytváří vysloveně v zimě, ale zjara jako rozdíl mezi zpomaleným růstem v zimním období a nástupem rychlého růstového tempa v jarních měsících. Při detailním pohledu je zde vidět zlom ve struktuře – jakési odseknutí. Na šupinách bývají annuly někdy vidět i pouhým okem, zejména proti světlu. Spočítáním těchto prstenců zjistíme počet prožitých zim a tedy i věk ryby.

Pouhým okem jsou annuly vidět špatně. Ideální je na jejich prohlížení mikroskop (u menších ryb), obyčejná promítačka (vložíme šupiny do diarámečku mezi dvě fólie a promítneme na zeď) anebo speciální prohlížecí přístroje určené pro vědeckou práci. Já jsem použil makrofotografii, abych mohl vystavit detaily šupin na webu. Není to zcela ideální. Šupina „promítnutá“ na hladkou světlou plochu je daleko „čitelnější“. Kromě toho v použitém rozlišení nejsou mnohé detaily dobře patrné a tak mi místy budete prostě muset věřit – omlouvám se, ale dělal jsem, co bylo v mých silách. Ostatně jde tu spíš o popularizaci tématu než o přesné vědecké výsledky.

U každého druhu vypadá šupina trošku jinak, ale pokud není poškozena nebo se nejedná o šupinu prastarého exempláře, annuly jsou přinejmenším podél okraje dobře vidět.

 

Ne vždy jsou ale annuly takto dobře patrné – s rostoucím věkem ryby šupina sílí a je stále hůře "čitelná", zvláště v oblasti středu. Na okraji zase mohou být přírůstky u velmi starých ryb malé a hustě nahloučené jeden vedle druhého. Někdy je proto potřeba pro přesnou lokalizaci všech annulů prohlédnout šupinu po celém obvodu nebo si vzít více šupin z téže ryby. V extrémních případech se už zapojuje i odhad pozorovatele.
Navíc existují i šupiny, které jsou pro určení věku nepoužitelné. Důvodem je to, že se jedná o šupiny nově vytvořené na místech, odkud byla původní šupina vytržena. Stává se to poměrně často a například u tlouště se někdy může počet takto regenerovaných šupin blížit 50%. Takzvaný „regenerát“ poznáme celkem snadno – v jeho středu nejsou vidět žádné přírůstky, ale jen mlhavá rozpraskaná oblast, zatímco od určité úrovně směrem k okrajům už šupina přirůstá normálně. Na následujícím obrázku si můžete prohlédnout regenerovanou šupinu parmy. Původní šupina byla ztracena v poměrně mladém věku (pravděpodobně ve 3. roce života) a dál už je možno vidět pravidelné přírůstky.

Pokusme se teď spočítat věk dvou zajímavých ryb. První je tlouští veterán dlouhý 53 cm. S trochou snahy se dá na jeho šupině objevit 14 annulů a za posledním ještě menší přírůstek u okraje šupiny (annulus se tvoří na jaře, ale ryba byla ulovena na podzim). Stáří tohoto mohykána by se tedy dalo zapsat jako 14+.

Na následujícím snímku je pro ukázku sumčí obratel. Pochází z mého prvního sumce uloveného v Orlíku v roce 1995. Není vybroušený, což by bylo pro určení věku daleko lepší, ale i tak na něm jsou vidět poměrně pravidelné tmavší prstence. V tomto případě jsem se spíš jen pokusil označit pravděpodobné roční přírůstky. Některé jsou vidět celkem dobře, o jiných by se dalo diskutovat, ale jde mi spíš o to přesvědčit čtenáře, že i z kostí se věk určovat dá. Já to nikdy nedělal a tak zůstaneme jen u tohoto ilustračního obrázku.

 

Zjišťování věku na základě šupin je poměrně přesné u mladších jedinců. U starších ryb může být střed šupiny už natolik zesílený, že jednotlivé annuly nejdou rozlišit a naopak přírůstky jsou v posledních letech života tak malé, že nepřehledná situace vzniká i u okraje šupiny. U výbrusů kostí a otolitů je situace o něco lepší – hlavně pokud jde o přehlednost středové oblasti.
I tak je ale jasné, že zjistit údaje o maximálním věku ryb není u dlouhověkých druhů snadné a nejpřesnější možností je sledovat vybrané jedince v umělém chovu anebo označkované jedince v přírodě po celou dobu jejich života.

 

 

 

Zpětný výpočet růstu

Určit věk prostým spočítáním „letokruhů“ není zas tak těžké. Co ale rekonstruovat růst ryby v jednotlivých letech života? Není to tak těžké, vyjdeme-li z předpokladu, že šupiny (případně kosti či otolity) rostou plynule s tělem ryby a jejich vzájemné proporce se během jejího života příliš nemění – řekněme, že např. v době, kdy měla ryba poloviční délku, měla i poloviční průměr šupiny. Díky existenci annulů známe rozměry šupiny v jednotlivých letech života, takže zbývá jen změřit rybu a dát se do výpočtů.
U měření ryby se ale na chvilku zastavíme – ichtyologové měří ryby jinak než rybáři. Protože ocasní ploutev může být různě vyvinuta, deformována nebo jí může část chybět, je pro vědce hlavním délkovým parametrem délka těla od špičky hlavy po konec ošupení, případně po bázi ocasní ploutve. Má to svůj význam - např. uměle odchovaným pstruhům v řece ploutve dorůstají a zdánlivě pak ryba roste rychleji, než tomu ve skutečnosti je.
Vědci se na rozdíl od rybářů nepotřebují délkou ryb chlubit a dávají přednost přesnosti. Z tohoto pohledu je měření délky těla (lat. longitudo corporis, angl. standard lenght) spolehlivější metodou.

Existuje více metod zpětného výpočtu délek. Některé operují s tím, že šupiny se na těle ryby nezakládají v okamžiku vylíhnutí, ale v době, kdy ryba měří asi 15 – 20 mm, jiné pracují s realistickými křivkami zjištěnými změřením stovek ryb různého věku a jejich šupin. My použijeme nejjednodušší metodu založenou na předpokladu stálého poměru mezi velikostí ryby a šupiny. Výpočty jsou pak jednoduché a bohatě na ně stačí matematika základní školy.

V první řadě potřebujeme rybu, u níž zjistíme její rozměry a odebereme jí šupiny. Naše šupina bude pocházet z plotice poměrně slušné velikosti – ryba z ÚN Orlík měla celkovou délku 365 mm, délku těla 295 mm a hmotnost 610 g. Protože jsme rybáři, budeme pracovat s celkovou délkou – tedy s údajem 365 mm. Z hlediska výpočtů je to jedno - použijeme-li jako vstupní údaj celkovou délku, budou nám opět vycházet celkové délky v jednotlivých letech života.

Vybereme si jednu šupinu, u níž se přesvědčíme, že se nejedná o regenerát - tj, že annuly jsou vytvořeny od středu až ke kraji. Šupinu pak vhodným způsobem zobrazíme.

Naprosto ideální je promítnutí šupiny promítačkou na hladkou rovnou plochu. Profesionální přístroje fungují právě na principu promítání. Já použil makrofotografii, abych získal snímky na web, ale kvalita zobrazení zdaleka není taková.
Na výřezu fotografie přímo na monitoru jsem si vyznačil jednotlivé annuly a postupně změřil jejich vzdálenosti od středu k okraji i celkový poloměr šupiny (na obrázku jsou uvedeny v mm). Vzdálenosti je třeba měřit v jedné přímce, protože šupina není souměrná. Zvětšení zobrazené šupiny není podstatné - je to trochu jako s mapou, u níž skutečnou vzdálenost dvou míst spočítáte vždy, bez ohledu na použité měřítko, které ale samozřejmě musíte znát. My tu měřítko také známe - je jím poměr velikosti ryby a šupiny.

Pokud máte pocit, že některé annuly na snímku téměř nejsou vidět, máte pravdu – já měl k dispozici více snímků, na nichž byla celá šupina a v daleko vyšším rozlišení.

 

A je na čase provést výpočty.

Spočítáme si, v jakém poměru je délka ryby a námi změřený poloměr šupiny. Tady je to 365 : 214 = 1,7056….  tedy zhruba 1,7.

Jestliže celková délka ryby je 1,7 krát větší než naměřený poloměr šupiny zobrazené na monitoru, bude tomu podobně i u ostatních poloměrů odpovídajících jednotlivým letům života ryby. Vyšli jsme totiž z toho, že šupina roste společně s rybou a poměr jejich velikostí se nemění (nebo jen málo).
Všechny naměřené údaje proto vynásobíme číslem 1,7 a máme kompletní řadu ukazující, jak naše plotice rostla rok po roce. Každý údaj přitom odpovídá době vytvoření příslušného annulu - tedy někdy koncem jara.



Hotovo. Otázka je, k čemu takové údaje použít. Pro vědce jsou jen prvním krůčkem ke zjištění dalších informací, které se dají použít při hospodaření na revírech, úpravách jejich obsádky a podobně.
Pro rybáře je obvyklým důvodem k těmto hrátkám prostá zvědavost. Nebo i něco víc. Mě osobně zjištěné údaje překvapily. Tato ryba a několik dalších ulovených ve stejné době rostou výrazně rychleji než plotice ze stejné lokality, které jsem v rámci tréninku zpracoval v době vysokoškolských studií. Osm let není na plotici nijak mimořádný věk a ryba do posledka vykazovala vynikající přírůstky. Znamená to, že v Orlíku roste naděje na ulovení plotic o délce nad 40 cm. Necháme se překvapit…

 

 

 

Složení populace

Na začátku této kapitoly bych napřed rád přesně vysvětlil, co znamená ono cizí slovo „populace“. Populace je skupina jedinců stejného druhu, kteří obývají jakýkoli prostor, v němž se mohou pohybovat, přicházet spolu do kontaktu a také se společně rozmnožovat. Příkladem mohou být třeba všichni zástupci druhu cejn velký vyskytující se v ÚN Orlík nebo všechny štiky v jedné uzavřené tůni.
Protože ryby jen obtížně cestují po souši (pomineme-li věci jako je zásah člověka nebo jikry nalepené v peří ptáků), budou mít každé dvě zcela oddělené vodní plochy či vzájemně nepropojená povodí samostatné populace daného druhu ryby.
Dnes jsou vodní toky rozčleněny desítkami vodních staveb, z nichž mnohé jsou pro ryby neprůchodné a existuje i řada menších vodních ploch, do jejichž obsádky člověk vytrvale zasahuje. Populace v jednotlivých lokalitách se tak liší v řadě parametrů (růst, vztah mezi hmotností a délkou, max. věk, velikostní nebo věkové složení apod.)

 

My se teď budeme věnovat věkovému složení rybích populací. Kromě toho, že se liší na různých lokalitách vlivem přírodních podmínek, často ho svými zásahy ovlivňuje i člověk.

Na mnoha místech proto věková skladba populací neodpovídá tomu, co je obvyklé v přírodních podmínkách. Proto se často provádí výzkum věkové struktury populací různých ryb na vybraných lokalitách. Na to, jak vypadá ideální věkové složení rybí populace a jak se může působením různých faktorů měnit, se teď podíváme. Příklady budou ilustrační, nejsou podpořeny daty z žádných konkrétních výzkumů a spíš než co jiného vyjadřují mé přesvědčení "jak to asi obvykle vypadá". Vědci prominou:-)

Každému, kdo chvilku nahlíží pod vodní hladinu, záhy dojde, že přítomné ryby jsou obvykle různé velikosti a stáří, přičemž těch malých a mladých je obvykle velký počet, zatímco velkých letitých exemplářů je jen pár. Obrázek věkově různorodého hejna tloušťů tuto skutečnost poměrně dobře vystihuje.

Zkusme si teď představit populaci nějakého poměrně dlouhověkého druhu žijící v ideálních a naprosto stálých podmínkách. Výtěr tu každoročně proběhne přibližně se stejným úspěchem a rovněž zde bude stálá míra úmrtnosti – ať už způsobené věkem, nemocemi nebo predací.
V reálu bude složení takové populace vypadat tak, že zdaleka nejpočetnější skupinou bude ta nejmladší – tohoroční nebo loňský potěr (podle toho, v kterém ročním období budeme provádět pozorování).
Potěr je ovšem malý, zranitelný a je loven obrovským počtem živočichů. Troufne si na něj i pouhá larva vážky nebo potápníka. Proto u potěru dochází ke značným ztrátám a následující věková skupina bude díky nim početně daleko slabší. Protože z ní ale byla už v předchozím roce vyřazena většina slabých jedinců a velikost dvouletých rybek staví část predátorů mimo hru, budou tentokrát ztráty menší. Další rok budou s rostoucí velikostí rybek opět o něco menší a tak to bude pokračovat dál. U starších ročníků  už bude vliv predátorů celkem malý až zanedbatelný (pokud se jedná o druh dorůstající dostatečně velkých rozměrů) a úmrtnost bude způsobena spíše nemocemi, zraněními a stále rostoucím věkem. V nejstarších věkových skupinách přežívá jen omezený počet několika málo jedinců. Ti žijí poměrně osamoceni ještě pár dalších let, než i oni postupně uhynou. Tyto jednotlivé kusy, které měly mimořádné štěstí a přežily své vrstevníky, se pak stávají „trofejními rybami“ a jsou pro rybáře mimořádně atraktivní svými rozměry, vzácností i obtížnou ulovitelností.
Grafem znázorňujícím věkové složení takovéto ideální populace, je hladká plynule klesající křivka, zachycená v následujícím grafu. Vysoký levý sloupec představuje početný nejmladší ročník, každý další sloupec pak ryby o rok starší.

Málokterá populace ovšem má takto ideální věkovou strukturu. Podmínky v přírodě podléhají určitým výkyvům a řada takovýchto změn má vliv na rybí obsádku. Existují roky mimořádně příznivé pro výtěr, v jiných letech zase povodeň, pokles hladiny nebo tuhá zima způsobí rybím populacím četné ztráty, populace dravců je závislá na množství dostupné kořisti a podobně.

V praxi se proto v populacích objevují početnější a méně početné ročníky. Pokud se jedná o dravce, pak obvykle početný ročník utlumí ročníky následující – ať už tím, že o něco větší ryby svým menším a mladším kolegům zdatněji konkurují nebo třeba i kanibalismem v řadách vlastního druhu. Když se silný ročník dostane po pár letech do reprodukčního věku, obvykle se masově vytírá a v populaci se objevuje další početná vlna. Protože rodiče mezi tím poněkud odrostli, už svým tolik potomkům nekonkurují a tak nový početný ročník nastupuje svou životní pouť. V grafu se projeví jako další vysoká „vlna“.
Následující graf tedy ukazuje složení populace, kde v pravidelných odstupech vyčnívá silný ročník. Takovéto složení je typické pro některé přehradní populace candáta, ale můžeme se s ním setkat i u mnoha jiných druhů ryb.

Stále se ovšem pohybujeme v ryze přírodních podmínkách, aniž bychom uvážili vliv člověka. To se v následujícím grafu změní. Představme si populaci rybářsky atraktivního druhu, na který je vyvíjen silný rybářský tlak včetně toho, že úlovky překračující minimální lovnou délku si rybáři mohou ponechat a také to dělají. Mohlo by se jednat např. o štiku.
Pro srovnání je v grafu ponechána ideální křivka platící pro ničím nezasažené populace. První ročník nebude rybolovem prakticky zasažen. Přímo u štiky, která je pověstná svým kanibalismem, by mohl být i o něco početnější než v podmínkách nezatížených vlivem člověka. Následující věkové skupiny sice nedosahují lovné míry, ale sem tam už na háčcích skončí. Jejich početnost je tedy snížena úmrtností při manipulaci nebo na následky s ní spojené anebo i tím, že rybu zotavující se po ulovení rybářem atakuje jiný dravec.
Poté, co ryby přesáhnou minimální lovnou délku (3. – 4. rok), začne jejich počet prudce klesat. Klesá samozřejmě i v dalších letech a nejstarší věkové skupiny už jsou početně velmi slabé nebo se na lokalitě vůbec nemusí vyskytovat. V plynulé křivce grafu se pak objeví mezery.

 

Zajímavé by mohlo být také složení populace druhu, který se na lokalitě nerozmnožuje a je uměle vysazován v lovné velikosti. Dejme tomu může jít o populaci kapra v nějaké výše položené nádrži, kde je úspěšnost přírodního výtěru prakticky nulová. Pak samozřejmě chybí nejmladší ročníky a nejpočetnějším ročníkem je ten čerstvě vysazený.
Pokud se jedná o ryby přesahující minimální lovnou délku, jejich počet začne krátce po vysazení prudce klesat a do dalšího roku přežije jen malá část. Veškeré další ročníky jsou už početně slabé, ale obvykle je tyto ryby podstatně těžší ulovit, takže alespoň malá část z nich na lokalitě několik roků vydrží – pokud se na jejich lov někdo nezačne specializovat, s tím, že si je bude ponechávat.
Pro složení populací vysazovaného kapra na mnoha menších revírech je proto následující graf pořád ještě dost optimistický.

 

Fenomén dnešní doby jsou invaze kormoránů. Tito ptáci navštěvují naše vody hlavně v zimním období, případně se tu zjara a na podzim zastavují protahující hejna. V rámci ekonomického hospodaření s energií pobývá hejno na daném místě tak dlouho, dokud jsou tu ptáci schopni získat obživu. Teprve, když valná část hejna, navzdory intenzivní snaze něco ulovit, hladoví, přesouvají se kormoráni dál – obvykle na nejbližší dosud zarybněné místo.

Z původního věkového složení populace zůstávají v úsecích vystavených pravidelnému predačnímu tlaku kormoránů jen trosky. Téměř zlikvidovány jsou hlavně ryby mladších a středních věkových kategorií. Část ryb si nakonec dokáže najít způsoby jak přežít (zimování v hlubokých jamách na středu řeky, v korunách padlých stromů apod.) a doroste do rozměrů, který přece jen snižují šanci na jejich ulovení. Ze své praxe v posledních letech vím, že úlovků je na takovéto vodě málo a pravděpodobnost, že chytnete rybu běžné velikosti nebo rybu, jejíž rozměry hraničí se zařazením do trofejní kategorie, je místy skoro stejná. Jediné, poněkud hořké plus je zde skutečnost, že ryby v takto zredukovaných populacích poměrně rychle rostou.
Následující graf zhruba odpovídá tomu, jak já osobně vnímám složení populace jelce tlouště na řece Otavě v současnosti (modrá barva). Pro srovnání je zde opět ponechána ideální struktura věkového složení znázorněná červeně. V době mých začátků na Otavě před necelými 20 lety zdejší populace tloušťů opravdu měla podobné složení s početným a souvislým zastoupením mladých ročníků. Dnes tu budete hejna tlouštího dorostu a ryb ve střední velikostní kategorii hledat marně nebo na ně narazíte jen v několika málo úsecích.

 

Možná se zeptáte, v čem spatřuji význam podobných obrázků a úvah nad složením rybích populací. Odpovím jednoduše – populace s přirozeným věkovým rozčleněním jsou daleko odolnější vůči nepříznivým vlivům, jsou schopny se udržovat přirozeným výtěrem a rybářům nabízejí naději na dobré úlovky. Je žádoucí, aby tento stav platil pro co nejvíc druhů na co největším počtu lokalit.

Narušené populace, kde často z nejrůznějších příčin chybějí celé ročníky nebo velikostní kategorie ryb, jsou zranitelné, teoreticky jim hrozí úplné zhroucení (pokles stavu na několik málo rozmnožování schopných ryb) a rybářům nemají co nabídnout.

Ze složení nějaké konkrétní populace se dá odhadnout v jakém je stavu, čím by mohla být nejvíce poškozována a na základě početnosti mladších ročníků lze předpovědět i její další budoucnost v nejbližších letech.
Proto by se přinejmenším někteří rybáři (a na prvním místě rybářští hospodáři) měli zajímat, jaké složení mají populace na jejich revírech a co by se dalo udělat pro zachování nebo obnovení jejich funkční věkové struktury. V některých případech nejsou žádná opatření potřeba, jinde po nich současný stav doslova volá. Podle místních podmínek to pak může zahrnovat větší vysazování, zvýšení lovné míry, zavedení hájených úseků nebo úseků chyť a pusť, omezení počtu úlovků, ochranu trdlišť nebo zimovišť a omezení predace na únosnou míru.

 

 

 

Mortalita

Mortalita neboli úmrtnost udává pokles počtu ryb během určitého období. Laicky řečeno, na začátku zvoleného časového období máme určitou skupinu ryb a úmrtnost udává, jaké procento oné skupiny v průběhu sledovaného období uhyne. Druhým sledovaným parametrem a zároveň opakem úmrtnosti je přežívání – udává procento ryb, které zvolený časový úsek přežily. Součet obou hodnot musí dát 100%, protože každá sledovaná ryba buď přežila nebo uhynula. Pro lepší pochopení vysvětluje celou záležitost i následující obrázek.

 

Mortalita se liší u jednotlivých věkových skupin. U nejstarší věkové skupiny, zahrnující ryby v posledním roce života, je mortalita stoprocentní. Ale těchto několik exemplářů nehraje v populaci žádnou zásadní roli.
Z pohledu populace je ale daleko významnější fakt, že kromě zmíněných stařešinů vykazuje nejvyšší mortalitu první (nejmladší) věková skupina. Její mortalita obvykle převyšuje 99%. Znamená to tedy, že dobu od vylíhnutí z jikry po dosažení prvního roku života přežije méně než 1% jedinců (v literatuře jsem nacházel jako obvyklý údaj 0,2 – 0,4% ryb přežívajících první rok života).

Sportovní rybáře obvykle zajímá mortalita starších věkových skupin, na níž se sami významnou měrou podílejí. A nejde jen o ryby odnesené od vody. Například výzkum zjišťující údaje o mortalitě mladších ročníků candáta zhruba mezi 25 – 45 cm celkové délky na rybáři často navštěvovaných lokalitách, by jistě přinesl zajímavé výsledky.
V zahraničí byly publikovány práce, v nichž byla sledována mortalita ryb zapřičiněná manipulací během rybolovu prováděného způsobem „chyť a pusť“. Podle druhu ryby, její kondice, ročního období, způsobu ulovení a šetrnosti manipulace kolísala mortalita ulovených ryb mezi 3 – 17 %. Je to dost vysoké číslo vybízející k zamyšlení nad tím, že i bezmyšlenkovité „ochytávní“ desítek ryb denně může vést k významným ztrátám na obsádce revírů navzdory tomu, že úlovky budou vráceny vodě.

O tom, že na silně prochytávaných revírech může být hlavní příčinou mortality člověk, svědčí i starší práce z našeho území popisující mortalitu ryb na malém často navštěvovaném pstruhovém revíru. Úmrtnost ryb mezi 2. a 3. rokem života tu byla 12% (přirozený úhyn, manipulace při ulovení, predátoři). Následující rok, kdy pstruzi překročili nejmenší lovnou délku, byla mortalita 99%. Co dodat…

 

 

Odhad početnosti

Koho by nezajímalo, jaké množství ryb se skutečně ukrývá pod vodní hladinou? Jenže jak je spočítat?

První možnost, jak spočítat, kolik ryb se ve vodě skutečně nachází, se objevila, když se započalo s jejich chovem ve vypustitelných nádržích – zejména v rybnících. Tam se dalo s přehledem určit, jaké ryby byly vysazeny, jak do doby výlovu povyrostly, kolik z nich mezitím uhynulo a kolik nových ryb se objevilo díky přirozenému výtěru.
Samozřejmě se rychle zjistilo, že úživnost vod není neomezená a počet ryb je v každé lokalitě limitován. Další zvyšování počtu ryb je pak možné jen za cenu zpomalení jejich růstu nebo je nutné obsádku přikrmovat.

Postupně se začaly využívat i další okamžiky umožňující zjištění absolutní početnosti ryb v některých lokalitách. Prohlédnout si celou obsádku dané vody bylo možné i v případě úhynů – vyschnutí tůní, otrav a podobně.
Na tekoucích vodách bylo také občas možné spočítat obsádku menšího toku poté, co byl sveden do nového koryta a ve starém se ryby stáhly do několika málo vysychajících tůní, odkud byly sloveny.

V případě kompletního vytrávení celé obsádky se ukáže, kolik a jakých ryb skutečně žilo na dané lokalitě

 

Pokud jde o otravy, v některých případech přistoupili sami vědci k vytrávení celé obsádky některé menší lokality. Zejména v době, kdy se vytvářely metodiky různých postupů výzkumu, bylo důležité, aby byl ve finále zjištěn přesný údaj. Proto například po otestování několika způsobů zjištění početnosti obsádky byla lokalita kompletně vytrávena, ryby přesně spočítány a předchozí výsledky porovnány s definitivním údajem.
V dnešní době už vytrávení vodní plochy není obvyklou metodou výzkumu, ale občas dochází k vytrávení vodních ploch či toků vlivem různých havárií a v některých zemích se vytrávení celé obsádky nádrže nebo toku provádí v případě, kdy je třeba zastavit šíření zvláště invazivního druhu ryby nebo nebezpečného parazita či choroby.

Existují i metody odhadu početnosti ryb, které nevyžadují vypouštět revír či trávit jeho obsádku. Samozřejmě jejich přesnost je vždy omezená, někdy větší, jindy menší, ale v mnoha případech zcela postačující.
Některé si můžeme zmínit:

1)Využití třecí migrace

Každoročně se valná část dospělé populace většiny rybích druhů účastní tření (výjimkou jsou např velcí jeseteři s několikaletým odstupem mezi výtěry).

Je tedy možné využít toto období ke zjištění počtu pohlavně zralých ryb. Může se tak dít prostým pozorováním ryb na trdlištích (vhodné pro velké druhy ryb vytírající se v mělké vodě – hlavatka, losos), počítáním rybích hnízd nebo pásů jiker (u okouna), počítáním migrujících ryb v rybích přechodech pomocí fotobuňky (běžné na mnoha lososových řekách ve světě) nebo i odlov celého generačního hejna – může být spojen se získáním ryb pro umělý výtěr.

2)Dlouhodobé značkování ryb

Zde se jedná o záležitost moderní doby používanou zejména pro sledování rybářsky významných dlouhověkých druhů. Na chytejáckém DVD o lovu na kanadské řece Fraser je dobře vidět, že profesionální průvodci provázející rybařící turisty jsou vybaveni čipovacím zařízením a „čtečkou“ implantovaných čipů. Během lovu značkují doposud neoznačkované ryby a zapisují údaje o ulovených rybách, které už čip mají. Na základě dlouhodobého vyhodnocování takto získaných údajů (v době natočení filmu bylo v řece Fraser očipováno 43 000 jeseterů) se pak provádějí odhady celkové početnosti populace jesetera bílého migrujícího do řeky Fraser. Klíčovým vodítkem je zejména poměr označkovaných a neoznačkovaných ryb v úlovcích rybářů.
Podobné, i když méně rozsáhlé, pojekty se provádějí i na jiných místech světa a dokonce i u nás. Bohužel, přestože existují snahy zapojit do podobných výzkumů rybářskou veřejnost, nevěnuje se prakticky žádná pozornost širší publikaci výsledků výzkumů.

3)Zjištění údajů na malé části vodní plochy a následný přepočet na celou lokalitu

Pokud se lze domnívat, že ryby jsou rovnoměrně rozptýleny v celé ploše nádrže nebo toku, lze například zatáhnout jemnou sítí nebo slovit elektřinou vybranou oblast (nebo několik v různých místech lokality) s předem určenou rozlohou a zjištěné údaje vztáhnout k celé ploše. Důležité je naplnění předpokladu o rovnoměrném rozptýlení ryb a také nutnost vysoké úspěšnosti lovné techniky, která by se měla blížit 100 %.

4)Kontrolní odlovy spojené se značením ryb

Na tomto místě je třeba zmínit rozdíl mezi značkováním a značením. Označkovaná ryba nese značku (štítek, čip,…) umožňující identifikaci konkrétního kusu. Značením se rozumí jakési „poznamenání“ ryby, které sice neumožní zjistit, o který exemplář se přesně jedná, ale spolehlivě prokáže, že za určitých okolností už se tato ryba dostala do rukou výzkumníka. Jedním z velice levných, rychlých a spolehlivých způsobů značení je odstřižení části ploutve. Ryby sice jsou schopny poškozené části ploutví zregenerovat, ale stopa po zranění zůstává dobře patrná.

Ke značení se obvykle využívají břišní ploutve. Zastřižením levé či pravé je umožněno, aby ryba nesla současně dvě nezávislé značky. Existuje i možnost využít některou z nepárových ploutví. Prsní ploutve se obvykle nestřihají – jsou příliš jemné a mají velký význam pro stabilitu těla ryby.

Určení početnosti ryb pomocí značení se provádí tak, že se na lokalitě (ideálně na více různých místech) napřed odloví větší počet ryb – řekněme 500. Potom se obsádka nechá nějaký čas na pokoji, aby se promíchala a označené ryby se rovnoměrně rozptýlily v rámci celé populace.

Následuje několik dalších odlovů, během kterých se zjišťuje, jaké procento z celkového počtu ulovených ryb je označeno. Předpokládejme, že označené ryby teď tvoří 10% naloveného počtu. Znamená to, že pokud se označené exempláře rovnoměrně rozptýlily, je označena každá desátá ryba a celkový počet ryb v lokalitě je desetinásobkem označeného počtu – tedy čísla 500. A protože 10 x 500 = 5000, pohybuje se celkový počet ryb v lokalitě kolem 5 000.

 

Přesnost výsledku této metody je ovlivněna úmrtností značených ryb, která je jistě vyšší než u zbytku populace, nutností jejich rovnoměrného rozptýlení a předpokladem, že se již jednou ulovené ryby nebudou výhýbat dalšímu ulovení úspěšněji než dosud neulovené.


Zbývá už jen podotknout, že pokud se provádějí takto rozsáhlé odlovy, obvykle jsou ryby zároveň měřeny, váženy a jsou jim odebírány šupiny, případně i určováno pohlaví. Na základě takto získaných údajů lze zjistit nejen početnost dané populace, ale i její věkové složení a následně početnost jednotlivých věkových skupin, rychlost růstu, úmrtnost jednotlivých ročníků, celkovou biomasu (hmotnost všech ryb – buď konkrétního druhu nebo celé obsádky) a další údaje.

Pokud jde o početnost, lze ji uvádět buď ve vztahu k celé lokalitě (př. - v dvouhektarovém rybníce je 800 kaprů) nebo v přepočtu na jednotku plochy (800 kaprů v dvouhektarovém rybníce dává 400 kaprů/ha), vzácně i na jednotku objemu (počet ryb na krychlový metr vody). Naposled uvedený způsob udávání početnosti budou možná dobře znát akvaristé – například může být doporučeno, aby na jednu větší rybku bylo v akváriu 10 – 15 l vody.

 

 

 

Biomasa a produkce

Biomasa a produkce jsou dva nesmírně důležité údaje, které zajímají jak ichtyology nebo ekology, tak především rybářské hospodáře, vlastníky revírů a všechny, kdo podnikají v oblasti chovu ryb. Dá se říct, že oba tyto údaje patří mezi nejdůležitější data, se kterými se při popisu rybí obsádky určité lokality pracuje.

Biomasa je celková hmotnost populace buď jednoho druhu nebo častěji všech druhů ryb na určité lokalitě. Produkce pak je přírůstek biomasy opět buď jednoho druhu nebo všech druhů na lokalitě za časovou jednotku – obvykle za rok.
Pro větší názornost si můžeme celou záležitost předvést na výlovu rybníka.

 

Rybník byl osazen rybami a po uplynutí jednoho roku kompletně sloven. Celková hmotnost všech ryb tvoří kompletní biomasu ryb v rybníce. Je ovšem možné zjistit i biomasu kaprů, štik, candátů a jiných druhů nebo celých skupin – např. takzvaná „bílá ryba“.
Pokud hospodaření na rybníce splnilo svůj účel, bude při výlovu hmotnost obsádky vyšší než hmotnost vysazených ryb. Nárůst hmotnosti obsádky pak představuje produkci rybníka. Tu můžeme opět brát jako celkovou anebo zjistit i produkci každého druhu zvlášť. Je jasné, že celková produkce musí být součtem produkce všech jednotlivých druhů.
Aby to nebylo tak jednoduché, je třeba připomenout, že část produkce nemusí být na výlovu zaznamenána – jde např. o ryby ulovené predátory, upytlačené apod.

Pokud ovšem biomasu nebo produkci udáme absolutním číslem, ztrácíme možnost srovnání. Když už jsme si vybrali jako příklad rybník, pak je jasné, že každý rybník je jinak velký a tak pro jejich vzájemné srovnání bude třeba přepočítat biomasu i produkci na nějakou jednotku plochy – ideálně na hektar.
To se také skutečně provádí. Na rybnících si vedou statistiky ti, kdo na nich hospodaří, protože disponují přesnými čísly o množství vysazených i slovených ryb. Na volných vodách zjišťují údaje o biomase a produkci jejich obsádky odborníci z různých vědeckých pracovišť.

Biomasa – obvyklé hodnoty

Pro zajímavost si můžeme uvést obvyklé hodnoty biomasy. Je dobré mít představu, kolik ryb může ve vodě existovat nebo třeba jak snadno se nechá obsádka revíru zdevastovat ať už vychytáním nebo třeba nálety kormoránů.

Podle literárních údajů obvykle pocházejících ze 60. – 80. let 20. století se celková biomasa pohybovala u pstruhových revírů mezi 87 – 530 kg/ha, přičemž průměrná hodnota byla 167 kg/ha. Jednalo se vždy o kompletní součet biomas jednotlivých druhů, přičemž podíl pstruha obecného se pohyboval mezi 30 – 80%.
Nejvyšší zjištěné hodnoty pocházejí z menších toků, které jsou silně dotovány potravou z okolního prostředí (suchozemské organismy, ryby z výlovů rybníků apod.).

Mimopstruhové vody jsou teplejší a úživnější, takže jejich obsádka bývá početnější. V řekách byla zjištěna biomasa 164 – 740 kg/ha s průměrem kolem 430 kg/ ha. Je třeba pamatovat na to, že se jedná o údaj zahrnující veškeré ryby – obvykle s výjimkou tohoročního potěru.  Ryby atraktivní z pohledu sportovního rybáře netvoří ani polovinu tohoto množství.
V současnosti je řada revírů, kde je biomasa výrazně nižší z důvodů regulace toku, častých průplachů během povodňových stavů a vysoké míry predace.

Podobná biomasa jako v mimopstruhových řekách byla zaznamenána i v tůních, říčních ramenech a údolních nádržích. Nejvyšších hodnot je dosahováno v teplých obvykle silně eutrofizovaných vodách s bahnitým dnem.
Proto má například Novomlýnská údolní nádrž předpoklady dosáhnout větší biomasy na jednotku plochy než Orlík.
Biomasa je schopna výrazně kolísat v závislosti na mnoha faktorech – na jedné konkrétní vodárenské údolní nádrži se v průběhu 15 let pohybovala mezi 150 – 350 kg/ha, přičemž vliv sportovního rybolovu tu byl minimální. Spíše se tu uplatňovaly pohyby hladiny, úspěšnost výtěru, mezidruhové vztahy a samozřejmě počasí.

V produkčních revírech s uměle vytvořenou a dokrmovanou obsádkou je možné biomasu výrazně navýšit. U nás se to nepřehání, ale vysoce propracované "odchovny" ryb na území Izraele nebo Číny pracují s biomasou vyjádřenou tunami ryb na hektar plochy.

Produkce – obvyklé hodnoty

Produkce přírodních vod je na rozdíl od biomasy problematičtější záležitostí. Produkce každé vody je totiž nějakým způsobem využívána – jinak by počet ryb nezadržitelně stoupal. V rybnících je produkce využívána do značné míry člověkem, který obsádku pravidelně slovuje a systematicky ji upravuje tak, aby mohl podstatnou část produkce rybníku využít ve svůj prospěch. Za tím účelem je upravováno složení obsádky, tlumeni predátoři a je zasahováno i do koloběhu látek a energií – hnojení, vápnění, přikrmování obsádky atd.

V přírodě je situace jiná – produkce vody je trvale odebírána různými druhy predátorů včetně člověka a část ryb např. uhyne věkem, po zraněních, v důsledku vyčerpání po výtěru nebo za nepříznivých podmínek (uhynou pod leden na nedostatek kyslíku, nevrátí se po povodni zpět do řeky,…). Ani jejich těla ovšem nepřijdou nazmar.
Zde je třeba opět připomenout, že během komerčního chovu je snaha všechny tyto faktory snižující produkci eliminovat (ryba se nechová tak dlouho, aby se na ztrátách projevilo stáří a často ani nedosahuje pohlavní dospělosti, aby mohla „plýtvat“ energií na tvorbu pohlavních produktů, v rybnících chybí trofejní dravci, led se v zimě prosekává,…).
V přírodě tedy na rozdíl od rybničního hospodaření není okamžik, kdy by bylo možné produkci prostě spočítat, jako je tomu na výlovu rybníka. Produkce se tu plynule spotřebová během celé sezóny a pokud se podmínky nezmění, je množství ryb pořád přibližně stejné.

V produkci samé mohou být obrovské výkyvy – např. po napuštění údolní nádrže je pro ryby připraven doslova prostřený stůl a ryb samotných je tu málo. Produkce je v takové situaci obrovská. Máme-li nádrž s ustálenou obsádkou a nepříznivou sezónu např. s chladným počasím a častým výrazným kolísáním hladiny, může být produkce naopak minimální.
Než se podíváme na způsob, jakým se produkce v přírodních podmínkách zjišťuje, uvedeme si, k jakým přibližným hodnotám vědci v průběhu let dospěli.
V obvyklé stabilizované obsádce tvoří produkce až polovinu biomasy, pokud budeme počítat všechny ročníky ryb s výjimkou tohoročního potěru. Značná část této produkce je ale spotřebována dravými rybami a jinými organismy, jejichž potravou jsou menší ryby.
Pokud jde o produkci věkových skupin v reprodukčním věku (tj, dospělé ryby schopné rozmnožování – zajímavé i pro rybáře), ta obvykle nepřesahuje čtvrtinu biomasy.

Na dobře zarybněné řece s biomasou kolem 400 kg/ha tedy vzniká produkce velikostně zajímavých ryb kolem 100 kg/ha. Jen část z ní využijí sportovní rybáři. Zbytek za nejrůznějších okolností uhyne nebo se stane potravou predátorů. Protože přirozená produkce našich sportovních vod není nijak vysoká, je třeba do revírů dodávat ryby, které vyrostly na jiných vodách - zejména kapra. Stejně tak sebevětší vysazování mladých násad nemůže výrazně zvýšit početnost dravců, protože ti ke svému růstu využívají přirozenou produkci revíru, která je daná.

Pro zajímavost – z předchozího odstavce vyplývá, že rybář, který si ponechá za sezónu 100 kg ryb, spotřebuje produkci z více než hektaru vodní plochy. Anebo loví ryby vysazené, jejichž tržní hodnota je dána a placena z ceny povolenek. No a například stohlavé hejno kormoránů spotřebuje veškerou roční produkci z hektaru vody během dvou, maximálně tří dnů.

Určování biomasy a produkce v přírodě

Jak už jsem psal, zjištění biomasy v přírodních podmínkaách není snadné a zcela přesný odhad produkce je v podstatě nemožný (musel by uvažovat i takové faktory jako kdy a v jaké velikosti jsou ryby nejčastěji požírány a ani úhyn není v průběhu sezóny rovnoměrný). Proto se při odhadu produkce využívají různé matematické postupy, které dávají výsledky natolik přesné, aby se s nimi dalo uspokojivě pracovat. Vždycky mi ale přišlo veselé, když jsem je někde viděl uvedené s přesností na tři desetinná místa.

Můžeme si teď popsat alespoň jeden poměrně běžný postup určování biomasy i produkce na přírodním revíru, kde není možné obsádku kompletně slovit.
Je třeba provést několik odlovů, při nichž se část odlovených ryb označí a na základě podílu označených jedinců se provedou odhady početnosti všech významných druhů (viz kapitola Odhad početnosti). Během odlovů se zjišťuje hmotnost i délka ryb a odebírají se šupiny, jejichž analýzou se zjistí věkové složení populace každého druhu a její růst.
Pokud je údajů dostatečné množství, může se pak přejít k výpočtům. Ty se provedou pro každý druh zvlášť a nakonec se biomasy těchto druhů i jimi dosažená produkce sečtou.

Výpočet biomasy jednoho druhu

Pro stanovení biomasy jednoho druhu potřebujeme mít odhadnutou početnost všech věkových skupin vyskytujících se na dané lokalitě. Následně si zjistíme průměrnou hmotnost každé věkové skupiny k určitému datu. Je to dáno tím, že velikost ryb se během sezóny mění – např. dvouletá ryba je na podzim klidně i dvakrát  těžší než na jaře. Obvyklou je použita doba, kdy dochází k vytvoření annulu na šupinách – všechny údaje zpětně zjištěné analýzou šupin se totiž vztahují právě k tomuto okamžiku.
Průměrnou hmotnost každé věkové skupiny pak vynásobíme její početností, čímž dostaneme celkovou hmotnost dané věkové skupiny. Hmotnosti všech věkových skupin sečteme a tím získáme biomasu sledovaného druhu.
Pro větší názornost je celý postup zachycen i na obrázku.

Výpočet produkce jednoho druhu

Existuje řada metod, jak vypočítat produkci jednoho druhu ryby na zvolené lokalitě. Každý má určité výhody a nevýhody a každý je svým způsobem jen omezeně přesný.
Ukážeme si asi nejjednoduší a často používaný způsob. Jeho nevýhodou je, že do celkové produkce zahrnuje jen ryby, které se dožily konce sledovaného období, zatímco produkci ryb, jež se nedožily konce sledovaného časového úseku prostě opomíjí.
V praxi metoda vypadá tak, že se z průměrných hmotností jednotlivých skupin vypočítá hmotnostní přírůstek každé věkové skupiny oproti minulé sezóně. Ten se vynásobí odhadnutým počtem členů skupiny a máme produkci dané věkové skupiny (ročníku). Produkce jednotlivých ročníků se sečtou a dostaneme produkci celkovou. Pro názornost je opět celý postup předveden na následujícím obrázku.

 

Pro představu toho, co jsou produkce i biomasa zač a jak se zjišťují, asi obsah kapitoly stačí. Na jejím závěru se ještě zamyslím nad tím, jak úvahy o produkci a biomase formují myšlení rybářských hospodářů.
Z pohledu hospodaření, výnosnosti a případně zisku je zajímavá produkce. V podstatě udává, kolik ryb je ročně možné z revíru odnést. A právě hledisko produkce hrálo významnou úlohu při formování současných pravidel pro hospodaření na revírech. Vedlo to mimo jiné i ke snižování lovné míry, aby bylo možné ponechávat si ryby z co největšího počtu věkových skupin.

Z dnešního pohledu by neměla být produkce u sportovních revírů prvořadá. Pro rybáře je zajímavější množství celkové obsádky (představované biomasou) a její věkové složení, které by mělo být vyvážené s bohatým zastoupením všech, tady i starších ročníků. Do tohoto ideálu má většina našich sportovních revírů hodně daleko a je otázkou, zda se podaří změnit současný model hospodaření do takové míry, aby tento nanejvýš žádoucí stav někdy v budoucnu nastal.

 

---

Chci sdílet tento článek na Facebooku

---

Slovník odborných pojmů

 

Protože v textu atlasu se můžete setkat s řadou odborných pojmů, přiložili jsme tento jednoduchý slovník, který vysvětluje všechny použité odborné výrazy a přidává i řadu dalších. Všechna hesla jsou řazena čistě abecedně. Hledáte-li tedy nějaký pojem, postupujte dokumentem shora dolů až na patřičné místo dle abecedního řazení.

 

---

 

Abiotický - neživý, nemající souvislost se životem - např. abiotické faktory prostředí jsou doba slunečního svitu, geologické podloží apod.

Abundance – udává početnost daného organismu  v přepočtu na plochu (vzácněji objem) vody  – např. počet jedinců na hektar nebo krychlový metr vody

Aestivace – letní spánek; v příliš horké a málo kyslíkaté vodě upadají některé druhy ryb do zvláštní letargie spojené s omezením tělesných funkcí; lze se setkat i s počeštělým výrazem "estivace"

Adultní jedinec – dospělý jedinec; obvykle se myslí pohlavní dospělost – tedy schopnost účastnit se rozmnožování

Adultní perioda – období života ryby, během něhož je pohlavně dospělá; je ukončeno příznaky stárnutí, které se v první řadě projeví snížením množství i kvality pohlavních produktů

Aerobní – probíhající za přítomnosti kyslíku – např. dýchání člověka je aerobní proces

Aklimatizace – přizpůsobení se druhu novým podmínkám – obvykle po zavlečení nebo vysazení. Můžeme hovořit o úplné aklimatizaci, kdy se druh v nových podmínkách bez problémů přirozenou cestou rozmnožuje (u nás např. střevlička východní) a o neúplné aklimatizaci, kdy druh sice v novém prostředí přežívá, ale není schopen přirozeně se rozmnožovat (u nás např. amur bílý).

Akvakultura – umělý chov živočichů ve vodním prostředí, obvykle vedený tak, aby bylo dosaženo podstatně vyšší produkce než v přírodních podmínkách

Albinismus – barevná odchylka spojená s nedostatkem barviv (pigmentů) v těle; projevuje se abnormálně světlým (často úplně bílým) zbarvením a červenou barvou očí

Anadromní druhy – druhy táhnoucí ke tření proti proudu řek – typicky např. losos; používá se i výraz anadromní migrace

Alochtonní druhy – takové druhy, které jsou na daném místě nepůvodní – byly sem zavlečeny, vysazeny nebo sem pronikly v důsledku lidské činnosti (např. propojení dvou povodí průplavem)

Aluvium – zaplavované území podél řek, případně se tímto pojmem označují i říční nánosy (usazené horniny naplavené řekou)

Anaerobní – probíhající bez přítomnosti kyslíku – anaerobní proces je například kvašení; ve vodě mohou probíhat anaerobní procesy např. pod ledem

Autochtonní druhy – druhy v daném místě původní, přirozeně se vyskytující

 

---

Bentos – společenstvo organismů žijících na dně nebo v těsné blízkosti dna

Bentické druhy – žijící na dně nebo u dna (např. nítěnky)

Bentofág – živočich, v jehož potravě převládají bentické organismy (např. parma)

Bentopelagický druh – vyskytuje se u dna i ve vodním sloupci (např. rybniční forma kapra)

Biocenóza – společenstvo všech organismů obývajících určitý prostor (biotop)

Biocidy – látky používané k hubení organismů; podle cílené skupiny, proti níž mají účinkovat se dělí do více kategorií (herbicidy zabíjejí rostliny, fungicidy houby, insekticidy hmyz,…)

Biodiverzita – rozmanitost živých organismů – buď je dána počtem druhů na určité ploše, nebo i počtem různých forem či odlišných jedinců jediného druhu (genetická diverzita). V současnosti se biodiverzita na celé planetě výrazně snižuje. Pokles genetické diverzity se dá dobře ukázat např. na postupném mizení původních vzájemně se lišících populací pstruha obecného v našich tocích.

Bioindikační organismus – organismus vázaný na určité podmínky, který svým výskytem dokládá přítomnost takovýchto podmínek (vranka indikuje svou přítomností čistotu vody, vysoký obsah sinic ve vodě indikuje rozpuštěná hnojiva,…)

Biomasa – celkové množství organismů obývajících určitý prostor, často se udává jako hmotnost přepočtená na jednotku plochy nebo objemu (např. v  kilogramech na hektar)

Biotický – živý, mající původ v živém

Biotop – soubor všeho živého či neživého, co vytváří životní prostředí určitého organismu, druhu nebo společenstva organismů – např. biotopem vranky jsou čisté chladné tekoucí vody se vším živým i neživým, co obsahují

Brakická voda – poloslaná voda vznikají mísením sladké a mořské vody např. v ústí řek nebo v odlehlých zálivech; výskyt brakické vody je typický pro okrajové části Baltského moře – v takových místech se pak můžeme setkat např. i se štikou a okounem

 

---

Celková délka ryby - (latinsky „longitudo totalis“, anglicky „total lenght“) – délka od špičky tlamy po nejzazší paprsek natažené řitní ploutve – typicky je používána rybáři při měření délky úlovku

Cykloidní šupiny – okrouhlé ploché šupiny s hladkým okrajem typické např. pro kaprovité ryby

 

---

Deficit – nedostatek čehokoli (např. kyslíkový deficit je nedostatek kyslíku)

Degenerace – zhoršování kvality, chátrání, vývoj k horšímu (hovoří se např. o degenerujících populacích ryb, které vykazují obecně horší vlastnosti než je běžné – jsou menší, méně životaschopné apod.)

Délka těla ryby - (latinsky „longitudo corporis“, anglicky „standard lenght“) – délka od špičky tlamy po nejzazší konec ošupení – tedy jen k bázi řitní ploutve – typicky je používána vědci během výzkumů – důvodem je to, že poškození ocasní ploutve nebo její abnormální rozměry nemají vliv na délku těla a celkové výsledky bývají při použití takto změřené délky přesnější

Denní stupně – jednotka, v níž se udává doba líhnutí jiker (inkubační doba), která je do značné míry ovlivňována teplotou vody.
V teplejší vodě probíhá vývoj jikry rychleji, takže vyjádření inkubační doby pomocí denních stupňů (násobí se počet dnů teplotou vody) je přesnější – např. 100 denních stupňů znamená, že jikra se bude vyvíjet při teplotě 20°C 5 dní, ale při teplotě 25 °C jen 4 dny. Samozřejmě teploty lze brát jen z toho rozmezí, v jakém se jikra vůbec bude vyvíjet.

Detrit – rozkládající se organická hmota obvykle ve formě malých kousků; může se vznášet ve sloupci (často jsou to částice viditelné ve sloupci na podvodních fotografiích) nebo se usazuje na povrchu dna; bývá součástí potravy některých druhů ryb

Diploidní jedinec – mající ve svých buňkách úplný normální počet chromozómů skládající se ze dvou sad  (jedna od otce, druhá od matky) – obvykle se značí 2n.
(existují i organismy s jiným počtem chromozómů – haploidní, triploidní, tetraploidní,… - viz příslušná hesla)

DNA – deoxyribonukleová kyselina – látka obsažená v jádrech buněk a uchovávající dědičnou informaci; je ovinuta kolem molekul bílkovin  a uložena v útvarech zvaných chromozómy

Domestikace – zdomácňování; vybraný organismus je dlouhodbě chován v zajetí a během této doby dochází ke vzniku rozdílů oproti divokému předkovi – ty mohou být někdy velmi výrazné (např. všechna plemena psů pocházejí z jediného předka – vlka).
Domestikací vznikla např. rybniční forma kapra nebo různé chovné linie pstruha duhového.

Doplňková ryba – druh záměrně chovaný v rybnících vedle hlavní chované ryby, kterou je v našich podmínkách kapr

 

---

Ekologie – věda o vztazích mezi organismy a jejich prostředím nebo organismy navzájem; zkoumá i koloběhy látek a energie v přírodě.
Navzdory všeobecnému přesvědčení ale ekologie nemá téměř nic společného s tříděním odpadu a podobnými aktivitami. V podstatě jen poskytuje zdůvodnění, proč se takové věci vyplatí dělat.

Ekosystém – úplný soubor všech živých i neživých objektů vyskytujících se v určitém prostoru (tj. organismy i se svým neživým prostředím)

Elektrický agregát k lovu ryb – přístroj skládající se obvykle z benzínového motoru pohánějícícho generátor stejnosměrného elektrického proudu -  vyrobený proud se vytváří ve vodě elektrického pole, které omračuje ryby. Agregát se používá nejčastěji ke slovování menších vodních toků buď za účelem výzkumu nebo hospodaření na těchto vodách.

Embryo – zárodek – organismus v rané fázi svého vývoje (u člověka jsou to asi první dva měsíce od oplození vaječné buňky)

Embryonální perioda – zárodečné období vývoje; u ryby je to od počátku vývoje zárodku uvnitř jikry až po strávení žloutkového váčku a přechod na vnější výživu

Endemit – druh vyskytující se na malém, obvykle ostře vymezeném území

Etologie – věda o chování zvířat – ať už vrozeném nebo získaném; z pohledu etologie je zajímavé napřílad rozmnožovací chování některých druhů ryb jako je koljuška tříostná

Eutrofizace – nadměrné obohacování vody živinami (zejména látkami sloužícími jako hnojiva) – projevuje se mimořádným nárůstem řas a sinic v letním období, kdy má voda zelenou barvu a tzv. kvete

Extenzivní chov – takový chov, při němž chované organismy využívají pouze přírodní zdroje (např. rybník, kde jsou vysazené ryby ponechány bez přikrmování a jiných zásahů člověka)

 

---

Forma – jednotlivé druhy mohou vykazovat různé odchylky od standardního vzhledu; pokud se nějaká taková odchylka vyskytuje standardně, označuje se jako forma – různé formy pstruha obecného, zlatá forma jelce jesena apod.

Fotosyntéza – schopnost rostlin a sinic vyrábět (za pomoci energie ze slunečního záření) z vody a oxidu uhličitého cukry – odpadem je kyslík.
Fotosyntéza je základní chemickou reakcí dovolující existenci života na Zemi v jeho současné podobě, protože, velmi hrubě řečeno, vkládá sluneční energii do potravních řetězců a umožňuje vznik organické hmoty z neživých složek.

Fragmentace – rozdělení celku na části (fragmenty); existuje např. fragmentace toků – jejich rozdělení vodními stavbami na jednotlivé úseky, což brání migraci ryb

Fytofág – organismus živící se především rostlinami; mezi rybami lze za fytofága považovat např. amura

Fytofilní ryby – druhy ryb, které ukládají své jikry na rostlinstvo

Fytoplankton – rostlinný plankton (řasy volně se pohybující ve vodě); do fytoplanktonu patří i sinice, což jsou organismy jednodušší než rostliny (podobají se stavbou buněk baktériím), ale podobně jako rostliny provádějí fotosyntézu.
Fytoplanktonem se živí některé ryby – převažuje např. v potravě tolstolobika bílého

Fyziologie – věda o procesech probíhajících uvnitř těla (činnost orgánů, látková výměna,…)

 

---

Galvanotaxe ryb – jde o pohyb ryby nalézající se v elektrickém poli hlavou směrem ke kladné elektrodě (anodě); na tomto principu funguje elektrický agregát

Generační ryba – ryba vybraná člověkem jako kvalitní jedinec určený pro další rozmnožování; někdy se tento výraz používá i pro divoce žijící ryby k označení vzrostlých dospělých jedinců účastnících se výtěru

Generační hejno – skupina ryb majících zabezpečit rozmnožování – v umělých podmínkách se jedná o několik desítek až stovek vybraných ryb, díky nimž daná chovná linie přežívá – toto hejno musí být soustavně doplňováno o nové kvalitní jedince, zatímco přestárlé ryby se vyřazují.
V přírodě lze za generační hejno považovat skupinu ryb, která se v daném úseku účastní výtěru. Dík regulaci toků, predaci a dalším negativním vlivům se mohou generační hejna vzácnějších druhů ryb v krátkých úsecích mezi jezy na malých říčkách skládat jen z několika jedinců, což už ohrožuje přežití druhu v dané lokalitě.

Genetika – věda o dědičnosti – tj. předávání informace z rodičů na potomky

Genofond – soubor všech genů obsažených v populaci organismů; čím je genofond větší, tím je populace pestřejší a životaschopnější – výraznou redukcí genofondu vznikají geneticky chudé populace s malou proměnlivostí mezi jedinci, které jsou velmi zranitelné při změnách podmínek apod.

Gonády – pohlavní žlázy (samčí i samičí)

Gynogeneze – zvláštní způsob rozmnožování ryb, kdy nový jedinec vzniká z vajíčka (jikry), jejíž jádro nesplynulo s jádrem samčí buňky; u karasa stříbřitého probíhá gynogeneze tak, že jikra je stimulována vniknutím spermie jiného druhu ryby, ale nedojde ke splynutí jader obou buněk – z neoplozené ryby se vyvíjí nová samice karase stříbřitého geneticky totožná s mateřským organismem.
S gynogenezí se můžeme setkat i u jiných druhů ryb, např. u některých sekavcovitých.

 

---

 

Haploidní jedinec – v buňkách jeho těla najdeme jednoduchou (nezdvojenou) sadu chromozómů (značí se n); haploidní bývají pohlavní buňky (vajíčko a spermie) – jejich splynutím vzniká zárodek, který má zdvojenou (diploidní – 2n) sadu chromozómů, což je v přírodě obvyklý stav

Hermafrodit – česky obojetník = jedinec schopný produkovat současně samčí i samičí buňky – běžné je to u řady bezobratlých, např. u hlemýždě, žížaly či tasemnice

Histologie – nauka o tkáních (to jsou soubory velmi podobných buněk plnících v těle stejnou funkci – např. tkáň svalová, nervová,…)

Hnití – rozklad organických látek, který v přírodě probíhá díky mikroorganismům (hlavně baktériím)

Hodnota pH – číslo udávající kyselost či zásaditost roztoku (destilovaná voda má pH 7, roztoky s menším pH jsou kyselé, s větším zásadité).
Sama hodnota pH je záporný dekadický logaritmus početnosti volných vodíkových iontů v roztoku (písmeno H ve zkratce pH znamená vodík – kyseliny i hydroxidy ovlivňují množství vodíkových iontů v roztoku).
Z pohledu ryb je zajímavé, jaké pH může mít voda, kde ještě dokážou přežít. Některé vody mají pH tak nízké, že v nich nepřežije žádná ryba. Akvaristé zase znají druhy, jimž vyhovuje mírně zásaditá voda a pH v nádrži jim je třeba upravovat.

Hybrid – kříženec, u ryb obvykle mezidruhový

Hydrobiologie – věda o životě ve vodním prostředí

Hydrologie – věda o vodě, jejím výskytu a koloběhu v přírodě

Hypofyzace ryb – zákrok spočívající v injekčním vstříknutí výtažku z podvěsku mozkového (hypofýzy) získaného ze zabitých ryb do těla živé ryby připravené k výtěru. Hypofýza obsahuje velké množství hormonů, které u naočkované ryby vyvolají uvolnění pohlavních produktů (mlíčí nebo jiker). Při umělém výtěru ryb to má obrovský význam – díky hypofyzaci lze uvolnění jiker i mlíčí načasovat.

 

---

Chráněná rybí oblast – část revíru, kde je zprvidla zakázán nebo přinejmenším omezen lov ryb – zpravidla proto, aby byly vytvořeny podmínky pro jejich rozmnožování

Chromozómy – útvary v jádře buněk, které uchovávají dědičnou informaci uloženou v molekulách DNA; jejich počet je obvykle pevný – u člověka je to 46

Chronický – vleklý, dlouhodobě přetrvávající

 

---

Ichtyocenóza – souhrn všech jedinců ryb vyskytujících se ve vybraném ekosystému – v podstatě „rybí společenstvo“

Ichtyodrift – snášení ryb proudem, pokud jeho rychlost překročí hodnotu, při které se ještě ryby dokáží udržet na svých stanovištích; driftu snáze podléhá potěr, dospělé ryby jsou proudem strhávány zejména za povodní

Ichtyofág – druh, v jehož potravě převládají ryby; typickými ichtyofágy jsou např. vydra nebo kormorán

Ichtyofauna – soubor všech druhů ryb (někdy se k nim přidávají i mihule) obývajících určitý prostor (stát, světadíl, povodí řeky,…)

Ichtyomasa – váha ryb, obvykle udávaná v kg na jednotku plochy - v podstatě je to „rybí biomasa“

Imunita – odolnost organismu vůči nežádoucím mikroorganismům nebo látkám pronikajícím do těla (jinak řečeno, jde o schopnost organismu čelit nemocem a jedům)

Indiferentní druhy ryb – takové, které své jikry nečastěji ukládají na rostlinstvo, ale pokud není k dispozici, bez potíží nakladou jikry na jakýkoli jiný dostupný podklad (kameny, větve, odpadky naházené do vody apod.)

Inkubační doba jiker – doba od oplození jiker do okamžiku, kdy se z nich vylíhne váčkový plůdek; liší se podle druhu ryby (několik desítek hodin až několik měsíců) a velký vliv má na ni teplota vody – v teplejší vodě se jikry vyvíjejí rychleji. Z tohoto důvodu se inkubační doba udává v tzv. „denních stupních“ – číslo získané vynásobením počtu dnů teplotou vody ve stupních Celsia

Introdukce – zavlečení nebo vysazení nepůvodního druhu

Introdukovaný druh – druh zavlečený nebo uměle vysazený – např. u nás sumeček americký, amur bílý,…

Intenzivní chov ryb – chov, při němž jsou ve snaze zvýšit produkci prováděny různé zásahy do přírodních podmínek (přikrmování, hnojení, úprava pH,…); obvykle dovoluje výrazně zvýšit hustotu obsádky

Invazivní druh – nepůvodní druh schopný rychle se šířit a negativně ovlivňovat složení původních ekosystémů (obsazuje prostor, vytlačuje původní druhy,…); z našich ryb se nechá za invazivní druh označit střevlička východní nebo karas stříbřitý

 

---

Juvenilní jedinec – nedospělý, neschopný se rozmnožovat

Juvenilní perioda – období od vytvoření kompletní sady orgánů včetně ošupení až po dosažení pohlavní dospělosti ryby

 

---

Karcinogenní látka – látka schopná vyvolat svou přítomností v organismu zhoubné bujení (rakovinu)

Katadromní druhy – druhy podnikající třecí migraci ze sladkých vod do moře – typickým příkladem je úhoř říční; setkáme se i s výrazem katadromní migrace

Klasifikace – třídění – typickým případem klasifikace je rozčlenění ryb do řádů a čeledí

Kondice ryby – jedná se o celkový stav ryby zahrnující to, jak dobře je živená, její zdravotní stav, přítomnost parazitů apod.; ryba v dobré kondici vypadá zdravě, je dobře rostlá a živená

Komensalismus – příživnictví, jeden druh se přiživuje na potravních aktivitách jiného druhu (např. ryba lodivod doprovází žraloky a živí se zbytky jejich potravy)

Komensál – příživník (viz Komensalismus)

Konkurence mezidruhová – dva druhy obývající stejné prostředí mají podobné nároky a využívají stejné zdroje, vzájemně si tedy konkurují a z dlouhodobého pohledu může úspěšnější druh způsobit vymizení toho druhého; často se tento jev vyskytuje v situacích, kdy je do prostředí zavlečen nový velmi odolný a rychle se šířící druh

Kumulace – hromadění (např. kumulace škodlivin ve svalovině ryby)

Ktenoidní šupiny – drsné šupiny s vlnitým zadním okrajem, typické jsou např. pro okouna

 

---

Larvální perioda – období v životě ryby, kdy se organismus už živí potravou získávanou v okolí, ale stále ještě probíhá vývoj orgánů do definitivní podoby – dosažením tohoto stavu je larvální perioda ukončena

Letální – smrtící – ve smyslu stanovení hranice, za níž už nastává smrt (letální teplota, dávka jedu, ozáření, …)

Letnění rybníků – ponechání rybníku na suchu po část vegetačního období nebo i celou sezónu; rybník během této doby zaroste a po zatopení se živiny z rozkládajícícího se rostlinstva rychleji uvolňují do vody a zvyšují produkci

Litofilní ryby – druhy ryb preferující jako místo pro uložení jiker kamenný nebo štěrkový podklad

Litorál – příbřežní zóna vodních nádrží nebo i moře; bývá mělká, takže je ve vodě dostatek světla pro fotosyntézu, což umožňuje růst rostlin na dně

Lokalita – místo nálezu, výskytu apod.

 

---

Meandr – zákrut říčního toku; vlivem setrvačnosti má voda tendenci téct rovně a naráží na vnější břeh, který podemílá, zatímco uvnitř oblouku dochází k  ukládání materiálu. Tím se celý oblouk neustále posouvá.
Pro řeky tekoucí v ploché krajině je meandrování typické, ale v současnosti byla většina meandrů na našich velkých řekách díky regulacím a napřimování koryt odstraněna.

Meliorace rybníků – zásahy mající za cíl zlepšit životní podmínky ryb a zvýšit produkci (letnění, zimování, vápnění,…)

Metamorfóza – přeměna; v biologii se obvykle myslí změna larvy v dospělce – např. u mihule

Migrace – pravidelné každoročně se opakující přesuny živočichů z jednoho místa na druhé; u ryb je běžná třecí migrace nebo migrace na zimoviště

Minoha – larva mihule

Monitoring – dlouhodobé pravidelné sledování přírodních dějů

Monocyklický druh – druh rozmnožující se pouze jedenkrát za život; rozmnožováním obvykle vyvrcholí život jedince, který krátce poté uhyne; typickým příkladem jsou pacifičtí lososi nebo náš úhoř říční

Monokulturní obsádka – obsádka tvořená pouze jedním druhem ryb (obvyklá je v akvakultuře – např. sádky s chovem pstruha duhového)

Monté – vývojové stadium úhoře – malý úhořík vzniklý přeměnou z larvy krátce před dosažením evropského pobřeží (v případě úhoře říčního)

Morfa – označení jedinců s určitým vzhledem, kteří se pravidelně objevují v rámci nějakého živočišného druhu; jedná se o méně výraznou skupinu než je forma, i když se obě označení někdy prolínají
U nás je známa bahenní morfa karase obecného (Carassius carassius morpha humilis).

Mortalita – úmrtnost; vyjadřuje počet či procento uhynulých jedinců v populaci za určitou dobu;
např. populace ryb vystavené dlouhodobému stresu vykazují vysokou mortalitu

 

---

Natalita – množivost, porodnost; počet nových jedinců za určité časové období

Naturalizovaný druh – nepůvodní (introdukovaný) druh, který se v novém prostředí plně adaptoval, přežívá bez pomoci člověka  a přirozeně se tu rozmnožuje

Nekton – vodní živočichové, kteří aktivně plavou ve vodě a jsou schopni překonávat i silnější proudění (ryby, hmyz,…)

Neuston – společenstvo drobných organismů žijících v blance na povrchu vody

Niva – oblast v bezprostředním  okolí toku, bývá jen málo vyvýšená nad jeho hladinu a často je podmáčená nebo pravidelně zaplavovaná

 

---

Oligotrofní druh – takový, který žije v prostředí s minimální úživností (např. velmi čisté vody); jako oligotrofní se dají označit např. populace sivena v některých amerických jezerech

 

---

Partenogeneze – způsob rozmnožování, kdy se zárodek vyvíjí z neoplozeného vajíčka

Patogenní – zdraví škodlivý; např pobyt ve znečištěném prostředí má na organismus patogenní účinky

Patogeny – látky zdraví škodlivé

Pelagiál – prostor vodního sloupce mezi dnem a hladinou; např. na volném moři se většina druhů organismů vyskytuje v pelagiálu

Pelagický druh – druh obývající vodní sloupec od hladiny zhruba do střední části – druhy pohybující se nade dnem jsou řazeny spíše mezi bentické.
Pelagickými druhy jsou např. planktonožravé ryby (síhové, sledi,…).
Existují i pelagické jikry – volně se vznášejí ve sloupci, protože je nadlehčuje tuková kapénka.

Pelagofilní druh – druh, který se vytírá ve vodním sloupci a má pelagické (volně vzplývající) jikry – např. amur

Perifyton – nárosty řas, sinic a jiných drobných organismů pokrývající ponořené předměty; jsou potravou bezobratlých a nejmenších druhů ryb

Pesticidy – souhrnné označení látek používaných v zemědělství k hubení škodlivých organismů (včetně rostlin)

pH - viz heslo "Hodnota pH"

Plankton – společenstvo organismů volně se vznášejících ve vodním sloupci a majících jen omezenou schopnost pohybu; setkáme se s pojmy fytoplankton (rostlinný plankton) a zooplankton (živočišný plankton)

Planktonofág – živočich živící se převážně planktonem

Plůdek - ryby ve stáří do jednoho roku – tj. nejmladší aktuálně se vyskytující ročník

Poikilotermie – teplota těla proměnlivá v závislosti na teplotě okolí - "studenokrevnost" – živočich nevytváří dostatek tělesného tepla, aby si mohl udržet stálou teplotu těla a je proto závislý na teplotě okolního prostředí (ryby jsou poikilotermní)

Poldr – ploché území nacházející se zpravidla v blízkosti tekoucích vod a většinou alespoň částečně obklopené hrázemi; jeho úkolem je zadržet za povodní velký objem vody, která pak postupně odteče, čímž se brání vzniku povodňové vlny níže na toku

Polopelagofilní druh – jikry jsou vytírány do vodního sloupce, ale postupně klesají ke dnu, kde zůstávají ležet – u nás se takto rozmnožuje mník a ostrucha

Poloumělý výtěr – rybám se uměle připraví příznivé podmínky pro výtěr (zarostlé rybníčky, hnízda z větví,…) a dál už se nechají vytřít přirozenou cestou

Polyfágní druh – všežravý - takový, který využívá velmi široké spektrum potravy – z našich ryb je to například jelec tloušť

Polykulturní obsádka – obsádka tvořená více druhy ryb; opakem je monokulturní (jednodruhová) obsádka

Populace – skupina jedinců jednoho druhu obývající prostor, v jehož rámci se mohou tito jedinci pohybovat, setkávat a společně rozmnožovat – to znamená, že např. pstruhy obecné  ze dvou zcela oddělených jezer budeme považovat za dvě populace.
Jsou-li populace odděleny dostatečně dlouho a vystaveny odlišným podmínkám, postupně mezi nimi narůstají rozdíly. Ve chvíli, kdy rozdíly překročí úroveň, kdy se jedinci obou populací už spolu nemohou rozmnožovat, vznikají dva nové druhy.

Povodí – oblast, z níž voda stéká do jedné řeky – např. povodí Labe je oblast odvodňovaná Labem; naše území je tvořeno povodím Labe, Odry a Dunaje. Lze ale hovořit i o povodí menších řek.

Predátor – dravec, živočich lovící živou kořist

Produkce – pokud jde o ryby, je to hmotnost ryb, která dokáže na dané lokalitě vzniknout v období jednoho roku; obvykle se udává v kilogramech na hektar; produkci může využívat člověk tím, že ryby odlovuje nebo ji využívají predátoři z řad jiných živočichů

Psammofilní ryby – ryby, které se třou na písčitém dně (např. hrouzek obecný)

Původní druh – druh, který se na daném území vyskytoval bez zásahu člověka nebo tam bez jeho přispění sám pronikl – candát východní pronikl na naše území teprve před několika desítkami let, ale stalo se tak přirozenou cestou z míst níže po proudu Moravy a proto je tato ryba považována za druh původní na našem území

 

---

Refugium – místo, kde mohou organismy přečkat působení nepříznivých podmínek působících v jejich životním prostředí (místa, kde ryby přečkávají zimu, povodňové stavy, období s nedostatkem kyslíku apod.); odstraněním těchto míst se výrazně a natrvalo sníží počet organismů v daném prostředí

Regulace – úprava; v souvislosti s vodou a rybami se obvykle hovoří o regulaci vodních toků, přičemž většina současných úprav má vysloveně negativní dopad na rybí obsádku

Reintrodukce – zpětné vysazení vymizelého druhu na území, kde se již v minulosti vysazoval – můžeme hovořit např. o probíhající reintrodukci lososa na naše území

Rekultivace – zvýšení kvality nějakého území lidským zásahem – rekultivace skládky zavezením a zalesněním, rekultivace povrchových dolů zaplavením a vytvořením vodních ploch, rekultivace rybníků odbahněním,…

Remontní ryba – pohlavně nedospělá ryba chovaná s cílem začlenění do generačního hejna (tj. mezi ryby určené pro další chov); generační ryby se z remontních ryb vybírají podle přísných kritérií, aby nedošlo k zhoršení kvality chované linie

Reofilní druhy – druhy preferují tekoucí vody (u nás parma, ostroretka, tloušť,…)

Reprodukce – totéž co rozmnožování

Respirace – dýchání

 

---

Salinita – obsah soli ve vodě, udává se v procentech nebo gramech na litr

Saprobita – údaj o množství odbouratelných organických látek obsažených ve vodě

Sediment – usazenina; můžeme hovořit o sedimentu jako usazenině na dně (kal, bahno) nebo o usazených horninách jako je písek, štěrk apod.

Sekundární – druhotný, druhotně vzniklý – např. sekundární lipanová pásma jsou úseky s chladnou vodou vzniklé druhotně pod přehradami

Selekce – výběr; existuje přírodní selekce daná schopností každého jedince přežít v podmínkách, které ho obklopují a  umělá selekce, kterou provádí člověk podle svých představ – např. při šlechtění

Senektivní perioda – období v životě ryby, kdy se projevují nezvratné příznaky stárnutí – klesá množství i kvalita pohlavních produktů, dochází k poklesu hmotnosti a zhoršování kondice; senektivní perioda je zakončena smrtí jedince

Smíšená obsádka rybníka – v obsádce je přítomno více ročníků téhož druhu hlavní chované ryby

Speciace – soubor vývojových procesů vedoucích ke vzniku nových druhů organismů

Speleofilní druh – takový druh, který se rozmnožuje v úkrytech – např. vranka, která klade jikry na spodní stranu kamenů

Společenstvo – totéž, co biocenóza – tedy soubor všech organismů obývajících určitý prostor (biotop)

Sukcese – postupný vývoj určitého ekosystému vedoucí zpravidla přes několik stádií až ke konečnému stadiu zvanému klimax.
Typickým příkladem je postupný zánik malých stojatých vod – napřed jsou relativně hluboké a hostí početnou obsádku ryb, později vyrostou břehové porosty, voda se začne zanášet organickým materiálem a zarůstat, po nějakém čase se tůň změní v mokřad, následně v bažinu a nakonec zaroste vlhkomilným lesem. Celý tento proces je samozřejmě provázen i změnami rybí obsádky.

Suspenze – částice pevné látky rozptýlené v kapalině – např. kalná voda obsahující jílové částice

Symbióza – vzájemně výhodné soužití dvou organismů (u ryb např. pyskouni – čističi, kteří obírají parazity z těl velkých ryb)

 

---

Taxon – biologická systematická jednotka – druh, rod, čeleď, řád,…

Teritorium – území, které si živočich obsadí a aktivně si ho označuje nebo brání – teritoriální rybou může být štika, případně se teritoriální chvání objevuje u druhů stavějících hnízda a střežících jikry (candát, koljuška,…)

Toxicita – jedovatost

Trdliště – místo, kde se vytírají ryby; mnohá trdliště jsou rybami navštěvována opakovaně po dlouhou dobu a měla by být chráněna

Triploidní jedinec – buňky jeho těla obsahují ztrojenou chromozomovou sadu (značí se 3n); tento jev není příliš běžný a u ryb se s ním setkáme např. u sekavcovitých; existují i tetraploidní jedinci se čtyřnásobnou chromozómovou sadou

 

---

Úkrytová kapacita – množství využitelných úkrytů, které dané prostředí nebo lokalita nabízejí – např. vysoké stavy štik jsou mimo jiné podmíněny i vysokou úkrytovou kapacitou revíru

Umělý výtěr – rybám jsou odebrány pohlavní produkty a následně s nimi zachází člověk; výhodou je mnohem vyšší úspěšnost než u přirozeného výtěru – často se podaří odchovat až 90 % získaných jiker, zatímco u přirozeného výtěru je poměr ztrát a přežívajících jiker obvykle obrácený

 

---

Vegetace – rostlinstvo

Vegetační období – část roku, kdy je natolik teplo, že mohou ryby intenzivně přijímat potravu a zaznamenávat přírůstky; čím je vegetační období delší, tím jsou přírůstky vyšší.
Název vegetační období napovídá, že se jedná o období, během něhož je v přírodě vyvinuto vodní rostlinstvo.

Vegetační zbarvení vody – zbarvení způsobené přítomnosti rostlinného planktonu – řas a sinic, díky úbytku jejich počtu se v zimním období voda vyčistí

Vitalita – životaschopnost

Vnitrodruhová diverzita – rozdílnost jednotlivých populací v rámci jednoho druhu; často není pozorovatelná okem, ale jen za pomoci genetických technik (genetická diverzita); dík zániku menších populací a obchodování s rybími násadami se vnitrodruhová diverzita mnoha druhů značně snížila

Vodní květ – masový výskyt řas a sinic projevující se zřetelným zeleným zbarvením vody, někdy až škraloupem na hladině

 

---

Xantoforismus – zlatá barevná odchylka vyskytující se u mnoha druhů ryb; boky bývají oranžové a oči mají normální barvu

 

---

Zimování rybníků – ponechání rybníků bez vody v zimním období

Zoogeografie – věda o rozšíření živočichů na Zemi

Zooplankton – živočišný plankton

 

---

Chci sdílet tento článek na Facebooku

---

Ochrana ryb na území ČR

 

Při práci na atlase jsem narazil na problém se zákonnou ochranou jednotlivých druhů. Našel jsem několik dokumentů, z nichž jsem mohl nějakým způsobem vycházet, ale ty používaly různou terminologii a místy si i navzájem odporovaly. Dokonce ještě v okamžiku zveřejnění atlasu se v textu vyskytovala řada omylů, na které jsem byl upozorněn a postupně je odstranil.
Díky práci na atlase jsem si ale udělal (snad již dostatečně přesný) přehled o tom, jak to u nás s ochranou ryb vypadá. Klíčovým a závazným dokumentem je Vyhláška 395/1992 Sb., od níž se odvíjí text Bližších podmínek výkonu rybářského práva na revírech ČRS (známý spíše jako Rybářský řád), který se ale liší v drobných detailech. A zcela samostatně stojí vědeckými pracovišti vytvářený, nejpřesnější a nejaktuálnější, leč z právního hlediska nepříliš závazný Červený seznam ryb a mihulí.

V následujícím textu si postupně představíme jednotlivé dokumenty a rozdíly mezi nimi.

Status ochrany rybích druhů dle Vyhlášky 395/1992 Sb.

Až do současnosti je tato vyhláška základním dokumentem, od něhož se odvozuje ochrana ryb. Je nadřazena  materiálům jako je Červený seznam ohrožených druhů nebo Bližší podmínky výkonu rybářského práva na revírech ČRS.

Bohužel vyhláška nereaguje příliš pružně na změny početnosti jednotlivých druhů v uplynulých letech nebo na nejnovější vědecké výzkumy a určitě by si zasloužila několik úprav, které by lépe odrážely současný stav věcí.

V rámci vyhlášky 395/1992 Sb. jsou vymezeny tři kategorie chráněných druhů odstupňované podle toho, nakolik je daný druh na našem území ohrožen vyhynutím. Jedná se o stupně „kriticky ohrožený“, „silně ohrožený“ a „ohrožený“.

Vyhláška eviduje tyto chráněné druhy ryb a mihulí.

Kriticky ohrožený:

 

drsek menší
drsek větší
hrouzek Kesslerův
mihule potoční
mihule ukrajinská
sekavčík horský

Silně ohrožený:

ostrucha křivočará
ouklejka pruhovaná
sekavec písečný (správně má být podunajský)

Ohrožený:

cejn perleťový
jelec jesen
ježdík žlutý
kapr obecný (jen divoká forma – sazan)
mník jednovousý
piskoř pruhovaný
plotice lesklá
střevle potoční
vranka obecná
vranka pruhoploutvá

Status ochrany rybích druhů dle Bližších podmínek výkonu rybářského práva na revírech ČRS (§ 13 odstavec 9 zákona č. 99/2004 Sb.).

V tomto dokumentu (je součástí rybářského řádu a soupisu revírů, který obdrží rybář každoročně k vydané povolence ) se neřeší zákonná ochrana či míra ohrožení a zařazené druhy mají jediné označení „Celoročně hájený“, který je ale v textu upřesněn i pasáží „celoročně jsou chráněni dle vyhlášky 395/1992 Sb.“

Je tedy zřejmé, že „Bližší podmínky…“  vycházejí z textu vyhlášky 395/1992 Sb.

Podle tohoto dokumentu nejsou chráněni jelec jesen a mník jednovousý. Na jejich lov je údajně možno zažádat o výjimku, což udělali v případě mníka uživatelé některých středočeských revírů a to, že výjimku dostali a lov mníka je na revíru povolen, je v soupise revírů Středočeského územního svazu viditelně vyznačeno. Tam, kde není výjimka udělena, by tyto druhy měly být celoročně hájené.
Kromě nich chybí i divoká forma kapra, což lze ospravedlnit tím, že její výskyt je u nás vzácný a určení pro běžného rybáře problematické.

Celoročně hájeni jsou:

 

losos obecný
drsek menší
drsek větší
hrouzek Kesslerův
mihule potoční
mihule ukrajinská
sekavčík horský
ostrucha křivočará
ouklejka pruhovaná
sekavec písečný (správně má být podunajský)
cejn perleťový
ježdík žlutý
piskoř pruhovaný
plotice lesklá
střevle potoční
vranka obecná
vranka pruhoploutvá

Stupeň ohrožení jednotlivých druhů ryb dle Červeného seznamu ryb a mihulí (verze 2005):

Červený seznam ryb a mihulí je oproti vyhlášce 395/1992 Sb. podstatně mladší, aktuálnější a reálněji zachycuje celou problematiku. Bohužel nemá zdaleka takový praktický dopad jako předchozí dokumenty, protože nemá charakter závazného nařízení, ale jedná se spíše o vědecký spis.
Operuje s větším počtem kategorií, do nichž člení naše původní druhy ryb. V seznamu zcela logicky chybí druhy dovezené (introdukované), protože ochrana nepůvodních druhů postrádá smysl.

Kategorie Červeného seznamu:

 

Vymizelý na území ČR  - Regionally Extinct

Vymizelý v přírodě – Extinct in the Wild

Kriticky ohrožený – Critically endangered

Ohrožený - Endangered

Zranitelný – Vulnerable

Téměř ohrožený – Near threatened

Málo dotčený – Least concern

V uvedené verzi Červeného seznamu ryb a mihulí jsou naše druhy ryb zařazeny takto:

Vymizelý na území ČR :

Mihule mořská
Mihule říční
Jeseter mořský
Placka pomořanská
Platýs bradavičnatý
Plotice lesklá
Pstruh obecný - mořská forma
Síh ostronosý
Vyza velká

Vymizelý v přírodě:

Hlavatka obecná – zde zanikly přírodní populace, ale místy přežívají ryby uměle vysazené do lokalit mimo původní areál výskytu

Kriticky ohrožený:

Mihule ukrajinská
Cejn perleťový
Drsek menší
Drsek větší
Hrouzek Kesslerův
Jeseter malý
Ježdík dunajský
Ježdík žlutý
Kapr obecný – divoká forma (sazan)
Losos obecný
Ostrucha křivočará
Sekavčík horský

Ohrožený:

Mihule potoční
Hořavka duhová
Karas obecný
Ouklejka pruhovaná
Piskoř pruhovaný
Sekavec podunajský
Slunka obecná

Zranitelný:

Cejn siný
Hrouzek běloploutvý
Jelec jesen
Ostroretka stěhovavá
Podoustev říční
Střevle potoční
Vranka obecná
Vranka pruhoploutvá

Téměř ohrožený:

Candát východní
Lipan podhorní
Mník jednovousý
Parma obecná
Úhoř říční

Málo dotčený:

Bolen dravý
Candát obecný
Cejn velký
Cejnek malý
Hrouzek obecný
Hlavačka mramorovaná
Jelec proudník
Jelec tloušť
Ježdík obecný
Lín obecný
Mřenka mramorovaná
Okoun říční
Ouklej obecná
Perlín ostrobřichý
Plotice obecná
Pstruh obecný – forma potoční
Sumec velký
Štika obecná

 

Ostatní druhy našich ryb nejsou původní a jejich zákonnou ochranu není třeba řešit. Hospodářsky významné ryby jsou obvykle vysazovány v dostatečném počtu, u ostatních druhů (střevlička východní, karas stříbřitý, sumeček americký,...) je není ochrana ani příliš žádoucí.

 

---

Chci sdílet tento článek na Facebooku

---