Losos obecný

Losos obecný

Salmo salar (Linnaeus, 1758)

Dnes se u tohoto druhu setkáme i s označením losos atlantský, ovšem název losos obecný je starší, rozšířenější a respektovanější.

Jedná se o velkou a velmi známou rybu, která dala celé čeledi lososovitých jméno.

Od nepaměti fascinoval lidi tah losů z moře na vzdálená trdliště na horním toku řek a jejich sebezničující vůle překonat všechny překážky, které se jim na jejich pouti postaví do cesty. Lidé toho i využívali a lososy v době tahu hojně lovili, což samozřejmě na mnoha místech přetrvalo dodnes. A právě překážky, které vytvořili lidé lososům na jejich migrační pouti vedly k tomu, že na mnoha místech svého někdejšího výskytu losos buď vymizel nebo se potýká s existenčními problémy.

Losos je ale mnohem komplikovanějším druhem než by se na první pohled zdálo a v mnohém připomíná pstruha obecného. Stejně jako pstruh vytváří tažné i netažné formy a dokáže vytvářet i jezerní populace, přičemž mnohé, dnes zdárně prosperující, mají původ v umělém vysazení. Psát proto o vzhledu, velikosti či chování lososa v celkovém pohledu by bylo velmi obtížné. Většina údajů v tomto článku se proto bude týkat tažných populací z evropských řek – zejména pak budou použity historické údaje z našeho území, kde se v minulosti nacházela významná lososí trdliště.

Pokud jde o celkový výskyt lososa, setkáme se s ním nejen v mořích (kde dorůstá) a řekách (kde se tře) severní poloviny Evropy, ale i na východním pobřeží Severní Ameriky. Jezerní netažná forma je známa např. z Ladožského či Oněžského jezera nebo jezera Vänern ve Švédsku.

V současnosti se areál rozšíření velmi zúžil a lososí tahy do mnoha evropských řek ustaly v důsledku znečištění, budování vodních staveb a nadměrnému lovu. Snad nejtypičtějším příkladem tohoto jevu je území našeho státu.

Dnes existují programy na návrat lososa, které se ale potýkají s řadou problémů – od nutnosti výstavby rybích přechodů přes problematiku výběru lokality, z níž budou přivezeny jikry k vysazení až po mizivou návratnost vysazených kusů často dále snižovanou sportovním rybolovem. Teprve obrovské prostředky investované do záchranných programů ukazují skutečnou hodnotu generačních ryb, které se dokázaly vrátit zpět na trdliště.

Vzhledově budí losos dojem jedné z nejdokonaleji tvarovaných ryb. Má štíhlé vřetenovité a mohutně osvalené tělo s dobře vyvinutými ploutvemi a jeho plavecké či skokanské umění tomu odpovídají. Metrové až dvoumetrové překážky v toku dokáže hravě přeskočit a existuje tvrzení, že ryba v kondici dokáže v ojedinělých případech vyskočit až do výšky kolem 3 m. Na tahu ovšem lososí kondice rychle upadá a stupeň této výšky je pro ně prakticky nepřekročitelný.

Lososovi samozřejmě nechybí  typické znaky lososovitých ryb – tuková ploutvička nad kořenem ocasu a u samců hákovitá spodní čelist. Její velikost a zakřivení se zvětšují v době výtěru. V té době nabývá lososí „hák“ opravdu impozantních rozměrů.

Zbarvení lososa je velmi proměnlivé. Dokud se pohybuje v moři, má modrošedý hřbet a stříbřité boky s ojedinělými tmavými tečkami. Během cesty do řek toto základní zbarvení tmavne a mění se. Rozdíly ve zbarvení, které mají ryby před výtěrem se liší nejen v jednotlivých částech areálu, ale také u jednotlivých vln ryb účastnících se výtěru. Náš ichtyolog Antonín Frič, který se v 19. století proslavil jako tvůrce programu na záchranu lososa na našem území, rozeznával velké „fialkové“ lososy, kteří ve snaze proniknout na trdliště využívali velké jarní vody, menší „růžové“, kteří proplouvali Prahou v červnu a poslední vlna nejmenších lososů dorážela do Čech v srpnu.

Samotný výtěr probíhal vždy na podzim. Zbarvení nabírá na intenzitě s rostoucí délkou pobytu ve sladké vodě a nejvýraznější je v době výtěru. Dnes je nejtypičtější barvou vytírajících se lososů, kteří pronikají na podzim na naše území, žlutohnědá s jemnými černými a červenavými skvrnkami.

Ze všech známých ryb je lososa možné zaměnit v zásadě jen s jedinou – s mořskou formou pstruha obecného. Záměny těchto druhů nejsou výjimkou ani na stránkách rybářského tisku. Asi nejlepším znakem viditelným na první pohled, je tvar ploutví lososa, které jsou ostřejší a ocasní je hlouběji vykrojena. Hlava je obvykle protáhlejší a ocasní násadec je relativně tenčí. Toho využívali někteří lovci lososů k vylovování těchto ryb pomocí vylovovací smyčky. Ta se zadrhla na ocasním násadci u báze ocasní ploutve a ryba se zvedla z vody. U mořského pstruha by se tato operace prováděla podstatně složitěji a řada ryb by se ve smyčce díky silnějšímu ocasnímu násadci udržela jen obtížně.

Význam lososa je dodnes obrovský. Dokonce tak velký, že je masově chován v akvakultuře anebo je jeho maso napodobováno.

Samozřejmě jiný je přínos této ryb pro přímořské státy, kde je lov nebo klecový chov lososa, případně i rybářská turistika zdrojem nemalých příjmů a vytváří tisíce pracovních míst a jiný pro vnitrozemskou Českou republiku, která se za cenu značných nákladů a práce desítek dobrovolníků snaží vrátit tento druh do našich vod jako součást přírodního dědictví. Bohužel, přiznejme si, že zatím jen s velmi chabými výsledky.

Velice zajímavá je otázka hájení a ochrany lososa po legislativní stránce. Podle vyhlášky 395/1992 Sb., která je směrodatná pro zákonnou ochranu druhu, losos obecný chráněný není. Podle vyhlášky č. 197/2004 Sb. má losos obecný dobu hájení od 1.9. do 15.4. (jako pstruh ob.) a míru 50 cm. Ovšem v Bližších podmínkách výkonu rybářského práva na revírech ČRS (§ 13 odstavec 9 zákona č. 99/2004 Sb.) je losos celoročně hájený. A do třetice - v Červeném seznamu ohrožených druhů je zařazen do kategorie "kriticky ohrožený". Pro méně chápavé - brát domů se prostě nesmí.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 3 – 5 tvrdých paprsků a 9 – 12 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 3 - 4 tvrdé a 7 – 10 měkkých větvených paprsků, břišní ploutev 1 – 2 tvrdé a 7 – 9 měkkých paprsků.

V postranní čáře je 112 – 124 šupin, nad postranní čárou je 22 – 25 a pod postranní čárou 18 – 21 řad šupin.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• vřetenovité tělo s relativně tenkým ocasním násadcem
• tuková ploutvička
• drobné šupiny
• v moři stříbřité zbarvení s tmavým hřbetem a drobnými černými tečkami
• u samců hákovitá spodní čelist

Rozdíly mezi strdlicí a pstruhem obecným:

• modré skvrny na těle strdlice jsou výrazněji ohraničeny a vymezeny
• zřetelná tmavá kulatá skvrna na skřeli
• ocasní ploutev strdlice je delší a rozvidlenější než u pstruha
• strdlice má delší prsní ploutve

 



 

Výskyt v ČR

V minulosti táhli lososi na naše území Labem a putovali až k trdlištím na horní Otavě, Orlici a některých dalších řekách. Poslední větší tah byl zaznamenán v roce 1935. Od té doby brání lososům v tahu na naše území zdymadlo na Labi ve Střekově. Dík existenci rybích přechodů (ne zcela ideálně řešených) a současným snahám o zprůchodnění řeky se očekává, že by se mohl losos výhledově rozmnožovat i v Ohři. Jedna jikernačka tu už dokázala proniknout v roce 2004 až pod jez v Doksanech.

Na Moravě kdysi probíhal výtěr lososa v Odře a některých jejích přítocích. Losos tu však vymizel ještě dříve než v povodí Labe.

Od roku 1998 je plůdek lososa pocházející ze Švédska vysazován v severních Čechách, především do říček Kamenice, Ploučnice a do řeky Ohře. Malý počet ryb se skutečně vrací a pokouší se o výtěr, ale výsledek projektu je stále ještě nejistý. Dá se zatím hovořit maximálně o desítkách vracejících se exemplářů, z nichž jsou registrovány jednotlivé kusy. V Kamenici už ale byl zaznamenán i přirozený výtěr. Kromě toho se několik lososů ulovilo na udici v dolním úseku Labe a jeden, již zmíněný, i na Ohři.

Série následujících snímků zachycuje říčku Kamenici - jedinou lokalitu, kde byl v současné době prokázán přirozený výtěr lososa na našem území.

Biologie

Losos obecný je typickým příkladem anadromní ryby, tj. druhu podnikajícího třecí migraci z moře do sladkých vod. Tyto tahy jsou různě dlouhé – od několika kilometrů v malých řekách až po stovky (někdy i přes tisíc) ve velkých. Po narození strávili mladí lososi na našem území první dva roky života ve sladké vodě nedaleko místa vylíhnutí (u nás se takovým rybám říkávalo „strdlice“ - viz obrázek).  Do jisté míry připomínaly mladší ročníky pstruha a živily se i podobnou potravou. Na rozdíl od pstruhů ale příliš nevyhledávaly úkryty a držely se spíš v proudnici na středu řeky. Na jaře 3. roku života mladí lososi ve velikosti 20 – 25 cm nastoupili pouť do moře. Přitom bylo zjištěno, že samci mají tendenci setrvávat v řece déle.

V jiných částech areálu výskytu se doba pobytu mladých lososů ve sladké vodě může lišit. Její délka se pohybuje v rozmezí 1 – 5 let (obvykle 2 – 4) a směrem k severu se prodlužuje.

Když mladí lososi dorazí do moře, stávají se rychle rostoucími dravci. Loví především druhy ryb žijící ve vodním sloupci - například šproty, korušky a sledě. Krmí se velmi intenzívně a jejich přírůstky tomu odpovídají.

Během tahu naopak losos přijímá potravu velmi omezeně. V žaludcích zkoumaných lososů ulovených během tahu byla jakákoli potrava nalezena jen velmi zřídka, ačkoli na udici se dají v té době ulovit.

Někteří autoři tvrdí, že záběry lososů na nástrahy sportovních rybářů jsou jen projevem „chňapacího“ reflexu, který s rostoucí vzdáleností od moře postupně vyhasíná a je pravdou, že např. lososí mušky bývají většinou dráždivě barevné.

Ačkoli sám A. Frič tvrdil, že ve stovce zkoumaných lososích žaludků získaných z ryb ulovených v českých řekách neobjevil zbytky potravy, občas byli v jiných evropských řekách uloveni lososi, jejichž zažívadla obsahovala říční druhy ryb. Je možné, že se jednalo o kratší řeky, kde lososi neurazili tak velkou vzdálenost od moře. Po výtěru přijímá losos potravu i ve sladkovodním prostředí, ale pokud výtěr přežije, vrací se do moře.

Mezi lososy se kromě klasických tažných ryb vyskytují i netažné. Jednak se jedná o jezerní populace, kde dospělé ryby vyrůstají ve sladkovodních jezerech a vytírají se v jejich přítocích, jednak jde o samce, kteří jako strdlice neodtáhli do moře, zůstali v řekách jako zakrslá sladkovodní forma a normálně se účastní výtěru. Tento jev je pozorován v mnoha evropských řekách.

Narozdíl od samic mohou samci lososa pohlavně dospět i ve sladké vodě a to dokonce i v rybničním prostředí. Při výtěru zřejmě hráli nebo stále hrají na mnoha evropských řekách netažní pohlavně dospělí  samci důležitou roli, protože velkých tažných samců je na těchto vodách méně než samic a navíc většina jich po prvním výtěru hyne. Některé údaje nasvědčují tomu, že podobná situace mohla panovat i na našem největším lososím trdlišti na horní Otavě. Zbytky těchto malých netažných lososů tam přežívaly ještě několik let poté, co tahu z moře zabránilo střekovské zdymadlo.

Z řeky Namsen v Norsku, kde je část toku oddělena od moře pro lososy nepřekonatelným vodopádem, byla popsána zakrslá netažná populace lososa. Průměrná hmotnost místních lososů je jen něco přes 100 g, maximální asi 200 g. Existují i další netažné populace.

Podle některých autorů vylučují nedospělí lososi v řekách v blízkosti trdliště feromony, které usnadňují táhnoucím rybám návrat do rodných míst. Je otázkou, do jaké míry to migrujícím lososům opravdu napomáhá.

Třecí migrace se účastní různě velké ryby a nemusí táhnout společně. V minulosti natahovali lososi do Čech ve čtyřech vlnách – na jaře největší kusy často přes 15 kg, v červnu o něco menší ryby vážící kolem 8 kg, koncem srpna nepříliš velcí lososi označovaní podle doby tahu jako „bartolomějští“ a poslední vlna ryb různé velikosti dorážela na trdliště těsně před výtěrem. Zde se objevovaly polemiky, zda se nejedná o ryby z předchozích vln, které jen vyčkávaly níže v řece a poslední úsek cesty urazily v podzimních měsících. V případě některých řek se u takto oddělených vln může jednat o několik geneticky mírně odlišných skupin.

Problematika doby tahu se dotýká i současného projektu na návrat lososa na naše území. K vysazení byli vybráni lososi ze Švédska z řeky Lagan, táhnoucí v podzimních měsících, což se dokonce stalo předmětem sporů odborníků. Podle některých názorů by totiž bylo přínosnější vysazení lososů s letním tahem. Z pohledu sportovního rybářství a případné možnosti lovu těchto ryb v budoucnu by byl letní tah určitě zajímavější a možná by se našly i další důvody podporující tuto možnost. Pravděpodobně však nakonec převážilo hledisko ochrany přírody, z jehož pohledu je výhodnější vysazení „podzimní linie“.

Tření původních lososích populací u nás probíhalo od konce října až do prosince v proudných úsecích se štěrkovitým dnem. Samice při něm vytlouká ocasem na písčitém dně 2 – 3 m dlouhou mělkou jámu, kterou po výtěru zase zahrabává. Vytírá se často postupně s několika samci, kteří o toto právo mohou svádět i souboje. Třecích hnízd může samice vyhloubit několik a celý výtěr se pak může protáhnout až na 14 dnů. Při nedostatku velkých tažných samců se zřejmě mohou uplatnit i malí netažní samci, kteří jsou v porovnání s jikernačkou až směšně malí. Samcům se v době tření zvětšují přední zuby a na dolní čelisti vyrůstá typický „hák“. Jedná se o vazivový útvar, který může být po výtěru (pokud samec přežije) opětovně vstřebán. Lososi vracející se po ukončeném výtěru do moře jsou ve velmi špatné kondici a u nás byli označováni jako „tuláci“.

Určitou zajímavostí je, že v řekách, kde se dodnes třou tisíce lososů (hlavně na americkém kontinentu), se ryby uplatňují jako významný erozní činitel. Množství sedimentu přesunuté při hloubení hnízd tvoří na některých řekách údajně téměř polovinu materiálu, který voda za rok přepraví.

Jikry lososů patří mezi největší v rybí říši, měří i přes 6 mm a samice jich proto nemůže mít mnoho. Obvyklý počet je 8 000 – 20 000, maximum asi 40 000 kusů.

Vyvíjejí se velmi dlouho, ač jsou nakladeny na podzim, líhnou se obvykle až v květnu. Rybky, které se z nich vylíhnou, se drží nějakou dobu (zhruba 2 roky) v řece a poté obvykle se zvýšenou jarní vodou odplouvají do moře. Jejich délka je v té době 15 – 25 cm. Tyto ryby zvané u nás strdlice (anglicky „parr“) v mnohém připomínají pstruha a byly rybáři považovány za velmi žravé (což znamená, že byly běžně loveny).

Narozdíl od tichomořských lososů, kteří po výtěru hynou, se část lososů obecných tře během života víckrát. Platí to hlavně pro samice. Procento samců, kteří přežijí první výtěr, je velmi malé. Asi 5 % lososů, převážně samic, se tře dvakrát za život, zhruba 1 % dokonce třikrát. Mezi výtěry následuje 1-2 letý pobyt v moři. Je logické, že pokud se 5 % lososů vrací ke druhému výtěru, musí být procento ryb, které přežily první tření, daleko větší. Hodně jich zahyne cestou do moře, v moři samém i při novém tahu.

Skutečnost, kolika výtěrů se losos zúčastnil je jasně patrná na jeho šupinách. Značná resorbce svaloviny a dalších částí těla během třecí migrace se na nich projeví v podobě výrazné „třecí značky“, což je prstenec vstřebaného a znovu nahrazeného materiálu. Největší zaznamenaný počet třecích značek je 5, což je ale naprostý unikát.

Zajímavá je i historie vymizení našich původních lososů a současná snaha o návrat tohoto druhu do našich vod. V dávné minulosti pronikal losos na našem území prakticky do všech řek nabízejících vhodné podmínky k výtěru. Nebyl vždy hojný, ale některé tahy byly zřejmě impozantní.

Dochoval se i záznam, kdy si čeleď stěžovala na přílišný výskyt lososího masa ve svém jídelníčku. Postupně ale lososů ubývalo a už někdy v 16. století byl ceněnou rybou, na jejíž nadměrný výskyt si nikdo nestěžoval. Na vině byl nekontrolovaný lov všemi prostředky – sítěmi, vidlicemi, podsekáváním atd.

Nejčastěji byli lososi chytáni na jezech v takzvaných „lososnicích“, což byly plůtky na koruně jezu mající za úkol usměrnit rybu překonávající jez do připravené sítě po straně jezu. Tyto zábrany byly tak účinné, že jejich velikost musela být úředně omezována a v letech s nižší vodou prakticky zaabránily skoro všem rybám v dosažení trdlišť. Bohaté výtěry byly zejména v letech, kdy velká jarní voda poničila plůtky lososnic a ryby mohly projít do horních toků řek. Ani tam si ovšem nebyly jisty životem. Například na Otavě – už ve značné blízkosti trdlišť byl oblíbený lov s ozubenými vidlicemi - gronglemi.

Už během 19. století byly stavy lososa tak malé, že se pražský vědec Antonín Frič pokusil zavést umělý odchov tohoto druhu. Po počátečních potížích se úspěch nakonec dostavil a ještě za Fričova života Čechy zažily několik silných tahů. Jedinou odpovědí na Fričovy výsledky byla ale zběsilá snaha pochytat, co se dá a počátkem 20. století byly stavy lososů opět zoufale nízké. Fričova zofalá a obětavá snaha byla naprosto nedoceněna a lov pokračoval bez ohledu na to, zda nějaké ryby měly či neměly šanci dostat se na trdliště. Poslední silné tahy přišly v letech 1926 a 1927. Tehdy se ještě ulovily stovky lososů. Pak ale začal losos podléhat budovatelskému úsilí stavitelů nových jezů a přehrad a jeho tahy fakticky ustaly po roce 1935, kdy začalo fungovat zdymadlo ve Střekově a na Otavu dorazily poslední táhnoucí exempláře. Byly samozřejmě z větší části opět uloveny. Přesto se lososí strdlice vyskytovaly v Otavě dalších několik let a ojedinělí lososi pronikali do dolního Labe ještě počátkem 50. let.

V roce 1998 byl poprvé od vymizení našich původních lososů vysazen plůdek původem ze Švédské řeky Lagan do severočeské říčky Kamenice. Od té doby vysazování pravidelně pokračuje. Celkem už byly vysazeny přes 2 miliony kusů lososího plůdku a náklady na celý projekt se blíží 20 mil. Kč. Část vysazených ryb se opravdu vrací. V roce 2001 byly zaznamenány první úlovky těchto ryb v Labi. Na podzim 2002 byli při kontrolním odlovu na říčce Kamenici uloveni elektrickým agregátem 4 lososi (3 mlíčáci a 1 jikernačka), později došlo k dalším pozorováním a úlovkům.

V současnosti je plůdek vysazován nejen do Kamenice, ale i do Ploučnice a Ohře.

Například v roce 2008 bylo do Kamenice vysazeno 50 000 kusů plůdku na jaře a  8 000 na podzim a dalších 24 000 losůsků bylo vysazeno na Ohři.

Podle některých názorů se v příznivých letech mohou do Kamenice vrátit k výtěru až desítky ryb. Kontinuitu tahu dokládá i nález uhynulého bezmála metrového mlíčáka v listopadu roku 2008.

Prozatím je ale výsledek celého pokusu o návrat lososa do Čech nejistý, protože se stále vrací příliš málo ryb. Pro dlouhodobé přežívání je třeba zajistit, aby se k výtěru vracely stovky ryb, což nebude jednoduché. Přesto je nanejvýš žádoucí vrátit tento druh do našich vod, kam odnepaměti patřil, navzdory nemalým nákladům a technickým potížím. Náklady na návrat lososa nám mohou být připomínkou, jak cenné jsou původní populace libovolného druhu ryb.

Stáří a růst

Růst lososa je velmi nerovnoměrný. Počáteční rychlost růstu za jeho pobytu ve sladké vodě není příliš vysoká, jen o málo vyšší než rychlost růstu potoční formy pstruha. V severských řekách často překročí losos délku 20 cm až v pátém roce života. Netažné populace, žijící trvale ve sladké vodě, rostou podobnou rychlostí v podstatě celý život.

Po přesídlení do moře losos intenzívně loví potravu a roste velmi rychle. U některých kusů byla zaznamenána v určitých krátkých obdobích extrémní hodnota přírůstku až 1 kg za měsíc. Běžné přírůstky jsou samozřejmě nižší a krom toho nabídka potravy podléhá sezónním výkyvům.

Proto je za pozoruhodný (a daleko reálnější) pokládán i přírůstek označeného lososa ze Švédska, který za 10 měsíců zvýšil svoji hmotnost ze 7,5 na 13 kg.

Ve chvíli, kdy se losos rozhodne zúčastnit výtěru, nemůže být o přírůstcích řeč. Příjem potravy je během tahu přerušen nebo přinejmenším výrazně omezen. Značná část hmotnosti těla tak padne za oběť energetickým výdajům na cestu proti proudu, překonávání překážek i vlastní tření. Pokud přežije, vrací se do moře vyhublá zesláblá ryba, která napřed musí znovu obnovit původní hmotnost a teprve pak má šanci na další růst. Období mezi jednotlivými výtěry bývají různě dlouhá a nelze říct, že by ryba, která přežila několik výtěrů nutně musela dorůst mimořádných rozměrů. Prozatím známým rekordmanem v počtu výtěrů je samice ze Skotska dlouhá 110 cm a vážící 13,4 kg, která se pravděpodobně dožila 13 let a během té doby se pětkrát vytřela.

Běžný věk lososů je mnohem nižší a velikostními rekordmany jsou jedinci, kteří mezi jednotlivými (obvykle dvěma až třemi) výtěry strávili v moři delší dobu než většina ostatních (3 – 4 roky místo obvyklých 2).

Losos může dorůst obrovských rozměrů. Největší exempláře lososa obecného ze severu Evropy přesáhly hmotnost 30 kg a jejich délka se pohybovala kolem 150 cm. Zde je soupis několika mimořádných úlovků z dřívějších dob, kdy byl výskyt velkých lososů častější:

• řeka Němen, rok 1860, během zřejmě mimořádně silného tahu uloveny kusy 37 – 46 kg těžké
• řeka Pečora, rok 1859, úlovek lososa o hmotnosti 38,9 kg
• řeka Severní Dvina. rok 1922, úlovek lososa o hmotnosti 33,5 kg
• Norsko 1928, úlovek lososa o hmotnosti 36 kg
• Norsko 1903, úlovek lososa o hmotnosti 31 kg dlouhého 155 cm

Lososi s hmotností přes 25 kg se loví dodnes, například ve švédských vodách.

Z našeho území nebyl tak velký kus zaznamenán, ale lososi přes 20 kg se u nás vyskytovali poměrně pravidelně. Průměrná velikost českých lososů byla ale tak jako kdekoli jinde mnohem menší, většinou kolem 7 – 8 kg.

Některé úlovky z našeho území

Sportovní rybolov

Losos je jednou z nejoblíbenějších sportovních ryb na světě a zvláště ve Velké Británii má jeho lov až kultovní tradici. Během tahu se na řekách loví buď přívlačí nebo muškařením, což je pokládáno za sportovnější. Na rozlehlejších vodách nebo přímo na moři jsou oblíbeny různé formy vlečení vláčecích nástrah za jedoucí lodí (trolling).

U nás je úlovek lososa teoreticky možný na Labi od Hřenska až po Střekov a na dolním toku Ohře, bylo by však lepší nechat ryby, které se k nám vracejí vytřít, aby splnily svou rodičovskou povinnost a cíleně se o jejich lov nepokoušet.

Ti, kdo se chtějí pokusit o úlovek lososa, jezdí zpravidla do ciziny, nejčastěji do Skandinávie, i když nejbližší lososové řeky jsou už na severu Polska. Pověst Mekky lovců trofejních lososů má známá švédská řeka Mörrum.

Možný výběr náčiní pro lov lososa:

Přívlač

Prut délky 270 až 300 cm (někdy se používají i delší – kvůli vedení zdolávané ryby mezi balvany), podle očekávané ryby a charakteru místa buď s odhozovou hmotností 20 – 60g nebo 40 – 80 g, případně i víc.

Vlasec 0,28 – 0, 40 mm pokud možno co nejkvalitnější anebo pletená šňůra s nosností 15 – 20 kg. V poslední době, kdy se stále víc chycených ryb vrací vodě, se hodně lovců ve Skandinávii přiklání k silnějším vlascům dovolujícím rychlejší zdolání ryby.

Nástrahy: Wobblery, plandavky, trubičkové mušky, někdy i rotační třpytky. Prakticky nikde není zmiňován lov na gumové nástrahy.

Muškaření

Delší prut, klasikou je dvouruční s délkou kolem 4 m pro šňůru AFTMA 10 a víc. V případě jednorázové akce nebo výskytu spíše menších ryb lze použít i jednoruční, např. 305 cm - AFTMA 8 a víc.

Návazce 0,30 – 0,40 mm.

Větší vzory mokrých mušek – většinou speciální lososové vzory, strímry a trubičkové mušky.

Losos obecný - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

• Vrátí se do Ohře lososi?
• Čistší voda svědčí lidem i lososům, kteří se vrací do našich řek
• České Švýcarsko: Nový domov pro mladé lososy
• Lososi se do Labe vrací i v létě
• Lososi našli nový domov – děkujeme také veřejnosti
• Lososi na Kamčatce s National Geographic