Princip metody

Princip této montáže spočívá v tom, že k ukotvení nastražené ryby na místě slouží dva plováky (bójka a splávek). Ty ovšem nejsou spojeny tyčkou (jak je ještě dnes bohužel také zvykem), ale jen vlascem o přiměřené nosnosti. Délka trhacího vlasce by měla být vždy o něco větší než nastavená hloubka na naší "lovné" montáži, jinak se nám nastražená ryba může zaplést do kotvicí bójky. Při záseku se spojovací vlas trhá a rybu zdoláváme jen s jedním splávkem (plovákem), přičemž druhý zůstává na vodě ukotven ke dnu (nezapomeňte jej po lovu odstranit!).

Prut při této metodě stavíme do stojanu či vidliček tak, aby špička směřovala vzhůru. Vlasec je úplně vypnutý a vede vzduchem ke splávku. Metoda není vhodná v místech, kde jezdí vodáci, rybáři či rekreanti na loďkách, neboť hrozí riziko, že se do vlasce dříve či později zamotají, případně se o něj poraní. Na špičku prutu je vhodné umístnit rolničku, v noci pak kombinovat s chemickým světlem.

Lov za pomoci trhací bójkové montáže vypadá takto. Ze všeho nejdříve si po průzkumu dna zavezeme kotevní plovák a to tak, aby byl za předpokládaným lovištěm vzdálen přibližně o nastavenou lovnou hloubku + cca 10-20 %. Kotevní lano či provaz můžeme udělat klidně o půl metru delší, později celou sestavu stejně vypneme. S loďkou, která je při této metodě bezpodmínečně nutná, poté přijedeme do lovného místa a za pomoci karabiny připneme splávek s montáží ke kotevnímu plováku (viz nákres). Splávek s rybou dáme do vody, vypneme vlasec a můžeme se těšit na záběr. Ten nám prozradí pohyb špičky prutu (zvuk rolničky). Zásek provádíme po vypnutí šňůry okamžitě a razantně. Po zdolání ryby buď znovu zavážíme nebo odstraňujeme kotevní plovák.

Ekvivalentem této metody je absence kotevního plováku, kdy trhací vlasec přivazujeme buď ke břehu (rákosí) nebo např. k padlému stromu.

Nyní si tedy trochu podrobněji rozebereme některé součásti a detaily.

Stojany na pruty

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se samotným lovem stojan příliš nesouvisí, opak je pravdou. Co lze tedy jako stojan použít a co by měl splňovat?

Pokud lovíme s povolenou brzdou „do jízdy" (např. při lovu s podvodním splávkem, na pelety apod.), stačí obyčejná vidlička a konec prutu např. zatížit kamenem. Pokud však sestavu vypínáme a lovíme tzv. „natvrdo", musí být stojan především stabilní, zároveň by však měl umožnit rychlou a nekomplikovanou manipulaci s prutem. V zásadě lze použít masivní tripod nebo otevřený či uzavřený stojan.

Tripod osobně nepoužívám a nikdy ani nebudu, neboť má z mého pohledu mnoho nevýhod - nižší stabilita, vysoká cena, vysoká váha, komplikovaná manipulace. Opodstatnění snad může mít pouze v místech, kde nelze jiný typ stojanu do země zapíchnout (např. některé kamenité oblasti na Ebru apod.).

Bodák (tak nazývám rourové stojany, které se zabodávají do země) je podle mě v drtivé většině případů výborným řešením. V zásadě rozlišujeme dva typy: otevřený a zavřený. Každý z nich má své výhody a nevýhody. V případě zavřeného bodáku je jedinou nevýhodou o trochu pomalejší manipulace s prutem, neboť je potřeba jej před zásekem z bodáku vytáhnout. V případě otevřeného modelu je možné zasekávat ihned. Ovšem i otevřený bodák skrývá jedno nebezpečí. V případě, že při záběru praskne trhačka a sumec jede směrem k nám, může se při větším vypnutí stát, že prut ze stojanu „vyskočí", přičemž se může poškodit, zamotat apod. Předejít se tomu dá např. páskou ze suchého zipu. V takovém případě zase lehce „vyřadíme z provozu" výhodu, kterou otevřený model skýtal. Variantou je např. kousek novodurové trubky navlečené na stojanu. Osobně si myslím, že je lepší otevřený model s možností jej páskou uzavřít.

otevřený a zavřený stojan

poškozený stojan od zatloukání

dobrý stojan má pomůcku na zabodnutí do země

Každopádně je dobré, když je bodec šroubovatelný, čímž umožní výměnu za delší či kratší a usnadní transport. Dále je dobré, když má plochu pro zašlápnutí či zatlučení do země. Modely bez tohoto prvku jsou často zatloukáním poškozeny. A poslední věcí, kterou by měl bodák mít, je dírka pro odtok vody. Občas se stane, že při lovu zaprší, a i když rukojeti prutu voda nevadí, nemusí v ní vyloženě stát.

v tomto stojanu voda stát nebude

Prut a naviják

O vhodných prutech a navijácích na sumcařinu již byly popsány stohy papíru. Já bych tedy jen ve zkratce řekl, že rozhodně doporučuji kvalitní multiplikátor. Typ brzdy a existenci řadiče nepovažuji za podstatnou otázku, proto výběr ponechám na vkusu každého rybáře (já osobně preferuji pákovku a multík na pravou ruku bez řadiče). Smekací naviják nedoporučuji vůbec, z důvodu menší kapacity a kroucení šňůry při zavážení.

vhodná sestava pro bójkkování

Prut na bójkovanou by měl mít tvrdší páteř pro zásek a jemnější špičku k dobré identifikaci záběru. Vhodná délka se pohybuje v rozmezí 2,7 až 3,3 metru. Delší ani kratší pruty nevylučuji, ale ani nedoporučuji.

Šňůry či vlasce, toť otázka...

Nebojte, nechystám žádné divadelní představení s Hamletem v hlavní roli, zůstáváme u sumců. Ale otázka volby šňůry či vlasce je však zcela na místě a hned vysvětlím proč. Kdysi jsem zastával názor, že by ryba měla dostat šanci, a proto by se neměla používat příliš silná šňůra či vlasec. Domníval jsem se, že šňůra s nosností 40 kg stačí. Dnes ale dávno vím, že v případě použití slabé šňůry dostává sumec šanci pouze na jedno, totiž NA SMRT! A proč? Představte si, že bójkujete, zabere Vám slušná ryba, nebudete ji moci ubrzdit, zajede do vázky a ... může být odsouzena k smrti! Jistě, ze tří trojháčků nemusí být žádný nepříznivě zaseknut. Ale zrovna tak může. A proto platí, že v místech, kde nehrozí utržení sumce, kde nejsou vázky a používáme-li novou šňůru, nemusí být extra silná. Ale ruku na srdce - takové podmínky nemohou být trvalé. Takže - šňůra by měla být velmi kvalitní s nosností nejméně 60 kg, ještě lépe 80 kg, anebo i více. Ve většině případů její sílu nevyužijete, ale až přijde jednou TEN okamžik, budete připraveni a sumce nepohřbíte někde na dně s háčky v jícnu.

Splávek

Ačkoliv by se dalo říci, že je jedno, jaký typ splávku na bójkování použijeme a že záleží jen na jeho nosnosti, není to tak úplně pravda. Zrovna u bójky mohou totiž být důležité určité vlastnosti, které každý splávek nemá. Když už jsem však zmínil nosnost, jako univerzální bych asi doporučil 300 g. Takový splávek je schopen dobře fungovat i s tříkilovým kaprem. Občas jej sice potopí, ale to ničemu nevadí - signalizace záběru se odehrává na špičce prutu. Osobně si s takovou nosností vystačím téměř vždy a všude. Chytáme-li na úhoře (je-li to povoleno), pak lze použít i splávek menší, pokud tedy nelovíme na proudné řece, kde potřebujeme použít např. 200 g olovo.

tyto splávky si dělám sám

U bójkované ale považuji za důležité, aby byl použit splávek, kde šňůra prochází tělem. Rozhodně nedoporučuji splávky, které jsou na šňůru zavěšeny karabinou - šňůra a trhačka nejsou dokonale zvednuté nad vodní hladinu a hrozí zamotání nástražní ryby, zachycení nečistot (zejména na řekách) apod. Ideální je, když má průběžný splávek s vedením šňůry uvnitř ještě alespoň 5-15 cm dlouhou anténku. Ta je výhodná zejména při lovu na větší vzdálenosti, kde je každý centimetr anténky při zvedání šňůry nad hladinu znát.

Zarážka nad splávek

Pro někoho nezajímavé téma, pro mě ovšem od jisté doby velmi oblíbené. Zarážky nad splávek totiž lze dělat různými způsoby a lze používat různé typy. Můžeme samozřejmě použít stejnou zarážku ze šňůry (bavlnky), jako se používá třeba nad olovem. Ta však k lovu na bójku vhodná není, jelikož nemá potřebnou pevnost a při vypnutí sestavy by popojížděla. Proto potřebujeme zarážku pevnou. Dle mých zkušeností je nejoptimálnější její zhotovení pomocí ztraceného uzlu, do kterého vložíme vhodný předmět.

Takovým předmětem může být sirka, menší klacek anebo něco, čeho má každý sumcař většinou dostatek - staré chemické světélko. Ano, zní to jednoduše, ale právě nejlepší nápady jednoduché bývají. Tohle je určitě jeden z nich a poté, co mi ho kdysi kamarád Štěpán poradil, jsem už jinou zarážku nepoužil. Je totiž vždy k dispozici, dobře se v případě lovu bez záběru vyndavá, nepoškozuje šňůru a v případě záběru ji často šňůra při záseku přeřízne a není potřeba ji v průběhu boje pracně vyndávat. U menších ryb nebo v případě slabého záseku může být vyndání zarážky pracnější, neboť se do ní šňůra zamáčkne, ale i přesto ji doporučuji.

snadné, rychlé, levné a funkční

Olovo

Olova jednoznačně doporučuji klasická, doutníková o váze 100-300 g. Každý sumcař by jich měl mít několik v různých gramážích, aby se mohl přizpůsobit aktuální situaci, nástražní rybě apod. Tvar doutníku nám zabezpečuje, že hrozí menší riziko zamotání ryby do šňůry nad ním. Samozřejmostí je zarážka nad olovem, aby byla ryba (zejména silnější - např. kapr) dobře fixovaná v nastavené hloubce.

Montáže

Pro lov na bójku lze použít v podstatě všechny typy montáží. Obecně však mohu jen doporučit klasickou, či „vytuněnou" montáž s třemi trojháčky, případně našívací typ. Rybu je možno nastražit za hubu (vhodné do proudů a při lovu opatrných ryb - ryba má navíc přirozený pohyb), za hřbet (vhodné na stoják - ryba má poměrně dráždivý pohyb, ale hrozí dost velké riziko motání, zejména u kapra) anebo za ocasní část. Zde rozlišuji uchycení za horní část (vhodné pro nástražní ryby, které mají tendenci plavat ke dnu) a za spodní část - za kost řitní ploutve (vhodné pro ryby vodního sloupce a hladiny). Tento způsob uchycení rybu stáčí směrem ke dnu a zmenšuje riziko zamotání. Obecně je uchycení za koncovou část ryby vhodné do menších proudů a na stojáky. Svým nepřirozeným pohybem ryba dráždí sumce velmi silně a dokáže ho přilákat i z větší dálky, na druhou stranu ale může zkušenou rybu stejně dobře odradit.

Kotvení bójky

Stejně jako u výběru či výroby bójky se setkávám s tím, že si začínající (ale občas i pokročilý) sumcař neví rady s jejím kotvením na určitých lokalitách. Záměrně říkám „na určitých", neboť jsou revíry, kde na typu zátěže nezáleží, ale stejně tak jsou takové, kde může ukotvení bójky sehrát klíčovou roli. Hlavním úkolem kvalitní zátěže je totiž udržet bóji dostatečně pevně na místě tak, aby odolala proudu i působení tahu vyšponované hlavní šňůry vedoucí k prutu.

Kotvit lze obecně jakýmkoliv dostatečně těžkým předmětem, který je uvázaný na kotvicí šňůře (igelitová taška naplněná pískem, větší kámen uvázaný přímo na šňůře, pytel od brambor naplněný menšími kameny, cihla, dlaždice, železný předmět, olověná či nerezová kotva apod.). Fantazii meze nekladu.

Jak již však bylo řečeno, ne vše se hodí do všech podmínek. Například na hluboké proudné řece s písečným dnem Vám bóji na místě neudrží ani větší kámen. V takových podmínkách se mi nejvíce osvědčil igelitový pytel naplněný pískem. Předpokladem je však jeho proděravění nožem, aby se dovnitř dostala voda a vzduch jej nenadlehčoval. Velmi dobrou alternativou je např. plátěný pytlík, který vodu propustí a vydrží mnoho lovů. Já osobně mám takový pytlík vyrobený ze starého ekovezírku. Nic neváží, v batohu nezabere žádné místo, rychle uschne - zkrátka dobrá varianta.

Ovšem pokud není k dispozici písek, je potřeba kotvit jinak. Poměrně často chodím na jednu lokalitu, kde je písečné dno, ale u břehu je pouze hlína - žádný písek či kameny. Proto jsem si vždy nějaký rozumně veliký kámen nebo cihlu dovezl. Nikdy však příliš veliký, protože jej bylo potřeba donést k vodě a ani manipulace v lodi není s objemným a těžkým břemenem ideální. Věčný problém však nastal při vypínání celé sestavy. Zátěž (i přesto, že měla dostatečnou váhu) stále klouzala po dně. Archimedův zákon zkrátka fungoval velmi názorně. Kamarád takový problém nikdy neměl. Kotvil totiž stejně těžkým kusem železa. Po jeho vzoru jsme si obdobné zátěže vyrobili také a bylo po problémech. Já ji vyrobil odlitím olova do plechovky od kompotu, pro uchycení šňůry slouží zahnutý ocelový drát (stačí ohnutý hřebík). Později jsme si zátěže nechali vyrobit z nerezu. Princip je však stejný.

Bójky

Jak jsem již předeslal, metoda lovu na bójku je dnes již notoricky známou technikou. Princip tedy netřeba vysvětlovat. Poměrně často se ale setkávám s dotazem typu: „Z čeho nejlépe vyrobit kotvicí bóji?" a odpověď by mohla znít: „Z jakéhokoliv plovoucího předmětu." Často jsou používány kanystry, zakázané PET lahve, kusy polystyrenu, nafukovací balónky, míče, originální bójky atd. Já osobně v ČR používám plochou bójku vyrobenou z podlahové izolační hmoty, která má výborné plovoucí vlastnosti a pevnost (natírám ji vodou ředitelným balakrylem).

domácí bójky pro domácí vody

Kotvicí šňůru pak připevňuji velmi jednoduchým způsobem. Na starý sumcový trojháček připevním asi 20 cm šňůry (nosnost cca 80 kg), tu provleču našívací jehlou a protáhnu středem desky. Jedná se o jednoduchý a velmi pevný způsob. Tím máme hotové uchycení na jedné straně a na druhé jej pro trhací vlasec vyrobím upevněním šňůrky do obloučku trojháčku. Takto vyrobená plochá bójka má velmi dobré vlastnosti, při vypnutí sestavy se postaví téměř kolmo, při záseku se díky hydrodynamickému odporu téměř nehne a trhací vlasec praská jako nit. Absolutně nemám problém s trháním vlasce klidně i o průměru 0,40-0,50 mm. Upevnění do této bójky se pevností blíží např. vyvázání k padlému stromu.

Pomocný splávek

K čemu vlastně slouží tento prvek a z čeho by měl být vyroben? Hodně sumcařů ví, že se pomocný splávek dá do sestavy vložit, ale de facto netuší, k čemu slouží. Důvody k jeho instalaci jsou primárně dva.

Tím prvním je podstatně snazší manipulace při upevňování trhačky. Bójka je obvykle napevno, nemá příliš velkou vůli a pokud např. fouká vítr, jsou vlny, nebo voda proudí, máme velmi krátký časový interval pro uchycení trhačky a mnohdy se to podaří až na více pokusů. Kdežto s pomocným splávkem tyto komplikace víceméně úplně mizí. V případě nepříznivých podmínek splávek zachytíme, nadjedeme si např. proti větru či proudu a získáme tak dostatek času na upevnění vlasce. To můžeme provést pomocí karabiny (doporučuji co největší pro pohodlnou manipulaci) nebo speciální smyčkou.

Druhým důvodem pro použití pomocného splávku je menší spotřeba trhacího vlasce. Používáme-li např. trhací vlasec o délce 5-7 metrů, připevníme pomocný splávek na 4-5 metrů dlouhou šňůru nebo silný vlasec a následně používáme pouze 0,2-2 metry dlouhou trhačku.

Jako pomocný splávek lze použít jakýkoliv lehký a plovoucí předmět. Lehký by měl být proto, aby nestahoval vyšponovaný vlasec do vody, kde se na něm mohou zachytit nečistoty, a plovoucí proto, aby po utržení trhačky nešel ke dnu. To by tak trochu ztratil smysl zejména na řekách, kdy jej „sbíráme" z hladiny po proudu od bóje, čímž si usnadňujeme najíždění lodí. Lze tedy použít speciální pomocné splávky, ale stejně tak ten starý polystyrenový. Já osobně často používám i kousek suchého klacku. Účel splní na výbornou, nevýhodou je jeho obtížnější hledání v noci na hladině.

Trhací vlasec

Vlastnosti vlasce sloužícího k uchycení naší montáže k bójce, který má v případě záběru a záseku prasknout, jsou velmi často diskutovaným tématem. I já osobně v tomto směru procházím jistým vývojem a pokud svoje zkušenosti shrnu, tak může obecně trhačka plnit funkci samozasekávacího mechanismu, nebo naopak jen jemného držení u bójky.

V tom prvním případě se obvykle používá trhačka o síle 0,30-0,45 mm. Sestavu je možno v takovém případě vypnout tak, že šňůra zvoní jako struna. Předpokladem je bójka s dostatečnou stabilitou a vztlakem. V případě záběru se sumec často sám k háčkům „přilepí" a my v podstatě jen dosekáváme a přitom trháme trhačku. Zde bych rád vyvrátil scestné názory některých teoretiků, diskutujících na internetu v tom smyslu, že taková trhačka nejde utrhnout. Jde a milerád to komukoliv předvedu jednou rukou a druhou se přitom budu šťourat v nose:-)). Použití takto silné trhačky je mnohdy i nutností, pokud jsou velké vlny, silný vítr, při lovu na velkou vzdálenost apod.

Pokud to podmínky dovolí, můžeme naopak použít trhačku slabou, tzn. někde mezi 0,22 mm a 0,30 mm (v extrémních případech i slabší). Trhačka zde plní pouze roli stabilizátoru splávku ve zvoleném místě. V případě záběru většinou trhačka rovnou sama praskne a sumce musíme okamžitě zaseknout sami. Pokud sumci berou opatrně, může být takové zjemnění cestou k úspěchu. Velmi slabé trhačky však neumožňují použití větší nástražní ryby, lov ve vlnách a větru, na větší vzdálenost a jednoznačně vyžadují podstatně větší pozornost rybáře, aby zaregistroval záběr a rybu včas zasekl aby nástrahu nepustila, nebo se naopak zažráním neodsoudila zažráním k smrti.

Smyčka na uchycení trhacího vlasce

Ačkoliv jsem tuto smyčku nazval speciální, tak vlastně vůbec speciální není. Je to obyčejné oko na konci vlasce provlečené skrz. Vtip ovšem spočívá v tom, že si takto připravenou smyčku navlékneme na ruku a po dosažení pomocného splávku jej tou rukou, na které smyčku máme, uchopíme a druhou ji z ruky stáhneme na splávek, resp. na šňůru za ním a zatáhneme. Celá procedura trvá jednu dvě vteřiny a je 100% funkční. Upnutí vlasce do sebelepší a větší karabiny bude vždy podstatně delší, zejména pak ve větru, vlnách, proudu apod.

uděláme smyčku...

...navlékneme na ruku a jedeme zavážet...

...na místě jen převlékneme přes pomocný splávek...

...a je to :-)

Bylo by toho hodně, o čem by se dalo hovořit. A to jsme se dnes věnovali jen trhací bójce! Kde jsou montáže, jiné metody, vábnička, lodě atd. Na mém instruktážním DVD jsem se o shrnutí pokusil a i přesto, že má neuvěřitelných 183 minut, tak se tam stejně vše nevešlo. Ale to nevadí. Rybařina je i o tom, že si na něco přijdeme sami a o to větší potěšení následný úlovek přinese. Alespoň já takové pocity vždy zažíval a Vám přeji to samé!

Přeji Vám pevné zdraví. Jen tak se budete moci znovu a znovu vydávat k vodě a zažívat neopakovatelné okamžiky.

David Havlíček