Rybí sluch

Ryby uši mají, přestože nejsou viditelné, a navíc ještě vnímají „zvukové vibrace“ pomocí postranní čáry. Značnou nevýhodou lovců ryb je vysoká vodivost zvuků a vibrací ve vodním prostředí. Fyzikální podmínky pro šíření zvuku ve vodě jsou výrazně odlišné od atmosféry. Rychlost šíření zvuku ve vodě je asi 4,5 krát vyšší, ale jeho intenzita se rychle ztrácí. Neopatrní rybáři tak mohou ryby vyplašit nejen hlučným příchodem k vodě, ale i zabouchnutím dveří či kufru auta, hrčením motoru, zapíchnutím vidliček do tvrdého podkladu, vrzáním křesílka apod. Když jsou pak ryby upozorněné na přítomnost nepřítele na břehu, není divu, že delší dobu nemají zájem ochutnat jeho nástrahy.

Trocha anatomie neuškodí

Všechny ryby mají uši, respektive sluchové orgány. Jenom nejsou dostatečně patrné. Statoakustické ústrojí, neboli ústrojí rovnováhy a sluchu, je oproti uchu savců tvořeno jen vnitřním uchem. Vnější a střední ucho schází. Celé statoakustické ústrojí ryb tvoří jednoduchý párový orgán tzv. blanitý labyrint, prakticky redukovaný na vnitřní ucho. Slouží rybě k udržování rovnováhy, určování polohy těla a k registraci zvukových vln. Tento blanitý útvar je během embryonálního vývoje spojen s vnějším prostředím (toto spojení zůstává zachováno i v dospělosti pouze u mihulí). Blanitý labyrint je tvořen dvěma částmi: horní - pars superior a dolní - pars inferior. Tyto části jsou vzájemně propojeny a vyplněny tzv. endolymfou. Pars superior je sídlem statoakustického ústrojí a nachází se zde jeden statolit  - sluchový kamének. Pars inferior je naopak sídlem sluchového ústrojí a jsou v něm dva statolity. Statolity jsou z uhličitanu vápenatého, mimo jiné slouží k určování stáří ryb. Tvoří se v nich podobné „letokruhy“ jako v kmenech stromů - tmavší proužky se vytvářejí v letním období bohatém na potravu, naopak světlejší v chudých zimních měsících. Velikost a tvar těchto statolitů je odlišný podle jednotlivých druhů ryb.

Jak rybí sluch funguje?

Polokruhovité kanálky labyrintu registrují pohyby hlavy a těla. Při pohybu ryby se pohybuje i endolymfa v polokruhovitém kanálku, který se nachází ve směru pohybu. Proudění endolymfy registrují smyslové útvary (cristae ampullares) ve výduti kanálku. Při změně polohy těla se mění také poloha a tlak statolitů na smyslové buňky.

Tady pozor na každý hlučný krok!

Zvukové vlny z vnějšího prostředí nezachycuje žádná obdoba vnějšího ucha, ale lebeční kostra, která je přenáší na labyrint. Citlivost zvukového orgánu záleží na konkrétním druhu ryby. Představme si ryby z proudných úseků řek, které svůj život tráví v peřejích a pod vývary jezů, takové druhy ryb mají obecně horší sluch než ryby z tichého prostředí cejnového pásma, které mají povětšinou tzv. Weberův aparát. Weberův aparát mají ryby kaprovité, sumcovité a sekavcovité. Tento aparát je tvořen třemi párovými kůstky a párovou kostí spojenou s přední částí páteře, které vznikly z prvních třech nebo čtyř páteřních obratlů. Weberův aparát má funkci jakési spojky sluchového ústrojí s plynovým měchýřem. Plynový měchýř pak vlastně zastává funkci jakéhosi rezonátoru a jeho vibrace jsou přenášeny právě jeho prostřednictvím do Weberova aparátu. Proto také sumec dobře reaguje na zvuk vábničky a třeba pouhé tlesknutí dlaněmi s ním škubne na vzdálenost až padesáti metrů.

Sumec z našich dravců slyší nejlépé.

U některých rybích druhů může existovat i přímé spojení plynového měchýře s labyrintem (u čeledí řádu Clupeiformes). U těchto ryb vybíhá přední část plynového měchýře do výběžků vstupujících do lebečních kostí. Obecně jsou k ryby schopny zachytit zvukové vlny v rozsahu 16 - 13000 Hz. Kaprovité ryby mohou slyšet zvuk mezi 5 až 2000 Hz. Vnímají tedy nižší a hlubší zvuky než my, ale zase neslyší vyšší frekvence. Z toho vyplývá, že oproti člověku (20 – 20000 Hz) pravděpodobně daleko lépe slyší kroky na břehu, ale naopak budou těžko rozpoznávat vysoké frekvence hlásiče záběru.

Vodní „rysi a hlušci“

Sladkovodní ryby se dají rozdělit na „rysy“ a „hlušce“ – tedy na ryby se skvělým sluchem a naopak na ty silně nahluchlé. Mezi druhy, které mají vynikající sluch, patří kapři, líni, bílé ryby a z dravců vzpomínaní sumci. Studie ukazují, že tyto ryby hůře snášejí hluk motorových lodí a časté rušení podobnými zvuky má negativní vliv na jejich přijímání potravy.

Naproti tomu ryby, které nemají sluchový orgán spojen s plynovým měchýřem, slyší podstatně hůře. Typickými zástupci „hlušců“ jsou okouni, pstruzi či štiky. Tyto ryby mohou díky svému „handicapu“ vnímat jen zvuky o frekvenci do 500 hertzů. Naštěstí je jejich dominantním smyslovým orgánem zrak. Štiky, okounovité a lososovité ryby proto nejsou ani tak vnímavé na zvuky motorů a jejich žravost není doprovodnými ruchy nijak výrazně ovlivněna.

Okoun je typický vodní hlušec, jeho dominantním smyslem je zrak

Fakta důležitá pro rybáře!

Z výše zmíněných skutečností vyplývá, jak bychom se měli chovat při lovu a také, co je při chytání podstatné a co nikoli. 

Vždy mi třeba přijde úsměvné a milé, když lovím na přehradě, feederové montáže mám nahozené do dáli a kolem procházející maminka okřikuje dítko, ať je zticha, že mi vyplaší ryby. Naopak ve mně vře krev, když mi nad krmným místem projede vodní skutrař, nebo nějaký pejskař začne házet svému chlupatému mazlíčkovi na hladinu klacky.

Pokud chytám na hluboké vodě v dostatečné vzdálenosti od břehu, nemusím takřka nic řešit. Ryby se tam cítí bezpečně, takže i když použiji těžkou zátěž, nebo nad krmným místem plují lodě, celkem se nic hrůzostrašného nestane. A pokud se ryby na chvíli vyplaší, zanedlouho se vrátí, nebo je nahradí jiné. 

Naopak na řece, když vyrazím tlouště či parmy, musím zvážit každý krok, který udělám. Každé zakopnutí či uklouznutí po kameni je mínus v můj neprospěch. Pod splavy či v peřejích to ani tak nevadí, ale v klidném úseku si ryby tutově vyplaším. Stejně opatrně a zlehka je třeba našlapovat při zimních mrazech, kdy je mezi kamínky na břehu led či zmrzlý sníh - i jejich vrzání a skřípání může dát rybám předčasné avízo o mé přítomnosti.

V peřejích ryby nerozeznávají podezřelé zvuky tak dobře jako v klidnějších partiích.

Pár praktických ukázek... 

První: Na řece, kde lovím parmy je poměrně mělko - cca ¾ metru. Při chytání proto nesmím neustále přehazovat, neboť s každým novým náhozem bych si místo stále víc a víc rozplašoval. Proto se zde snažím použít dostatečně selektivní nástrahu, abych se vyvaroval záběrů od drobnějších a nežádoucích ryb, o které nestojím. Rovněž nához musí směřovat přesně do míst, kde chci nástrahu mít. Zbytečná manipulace se sestavou se rovná neúspěchu! Samozřejmostí je i minimální zátěž, ovšem to je někdy, díky tahu proudu, neslučitelné. Pak nezbývá nic jiného, než vyhledat podjezí, kde se mohu chovat téměř jako „slon v porcelánu“ a ryby si nevyplaším. Často nahazuji do vývařiště splavu dva pruty vedle sebe s pořádně těžkým olovem a kolikrát záběr přijde ihned, sotva nástraha dosedne na dno.

Druhá: Letos na jaře jsme se s kamarádem vypravili na řeku a krásně si tam zachytali. Týden nato jsme tam vyrazili společně s přítelkyněmi. Chtěli jsme se před nimi ukázat, jací jsme skvělí lovci. Co čert nechtěl! Přes noc se přehnala silná bouřka, načež se zvedla hladina řeky a my na extrémní změnu nebyli připraveni. Po příchodu jsme začínali chytat prakticky pod břehem. Občas jsme chytili menší cejny, ale záběry stále slábly. Kamarád lov vzdal a raději se věnoval přítelkyní. Škádlení dvojice bylo doprovázeno všelijakými hlasitými skřeky, ze kterých jsem byl na mrtvici. Nakonec jsem se rozhodl, že se přemístím. Vzal jsem prut a šel po břehu cca 15 m, kde se nacházela asi metrová proluka v zarostlém břehu. V tichosti jsem spustil montáž ke dnu a položil prut do vidličky. Jen co jsem se na okamžik otočil, má přítelkyně se vrhla po prutu. Zkušeně trhla prutem a už zdolávala. Vytáhla krásného „stříbřiťáka“. Ze stejného místa jsme chytili ještě asi osm velkých karasů. Prodleva mezi záběry se však stále zvyšovala, protože jsem každým náhozem na místo plašil. V takových podmínkách to spíše chtělo splávek a nechat ho v tichosti splouvat nebo provozovat „feederovou šoulačku“. Určitě by se vyplatilo častěji měnit místa, ale to by mě přítelkyně nejspíš zastřelila...

Přítelkyně s úlovkem pořádného stříbřiťáka.

Shrnutí

Skutečnost, že ryby slyší, se dá využít v náš prospěch. Například při lovu kaprovitých ryb není na škodu doplnit krmení o konopné semínko. Kapraři v této souvislosti hovoří o „praskavém efektu“. Chroustání semínek požeráky totiž napodobuje zvuk lupání skořápek plžů, což může vést ve finále ke zvýšení konkurenčního boje o potravu a zvýšení apetitu dalších ryb v okolí.

Dravce zase lze vydráždit např. hrkajícím wobblerem, popem nebo zvukovou třpytkou. Sumce vzpomínanou vábničkou. Ovšem je nutno počítat s tím, že na hodně prochytávaných vodách mohou ozvučené nástrahy (či vábnička) naopak působit jako „rybí odpuzovač“. Sám mám vyzkoušeno, že tam, kde jsem na začátku vláčecí sezóny spolehlivě lovil boleny na propa (hladinovou nástrahu s vrtulkou), nyní při jeho pohybu vodou dokonce stříbrní dravci přestanou lovit úplně.

Bolen skvěle vidí, ale i více než dobře slyší.

Celkově se snažte u vody chovat tiše a nenápadně. Platí to i tehdy, kdy jsou ryby zvyklé na pravidelně se opakující hlasité zvuky. Například na revírech v blízkosti železniční trati, kdy ryby nechá v klidu dunící vlak, ale snadno je může vyrušit vrzavé rozkládání rybářského křesílka nebo skřípání bot po oblázcích. Zkrátka, staňte se neviditelnými a neslyšitelnými!

Text a foto: Dušan POLIAK (Duši)