Rychlejší potoky ve vyšších polohách bývají obydlené zpravidla jen salmonidy, směrem dolů pak nalézáme i lipany, tlouště, proudníky, okouny či malé štiky. To všechno jsou běžné druhy ryb, které jsme schopni přívlačí lovit. Ovšem jen tehdy, když si rybu při příchodu na vytipované místo nevyplašíme. A jsme u prvního důležitého kroku, který musíme zvládnout, pakliže si chceme vychutnat souboj s tečkovaným potočákem...
Nevyplašit rybu!
Pstruh i tloušť jsou nejopatrnější z dravců vyskytujících se v potocích (bystrozraký bolen přece jenom není druhem, který bychom na zastíněných potůčcích uprostřed lesů potkávali). V čistých vodách spoléhají na svůj výtečný zrak. Čelem proti proudu registrují s předstihem naprosto všechno, co proud přináší, co se děje nad hladinou, stejně jako ale i pohyb na březích kus před nimi. Připočteme–li k tomu známou schopnost ryb vnímat jedním ze svých smyslových orgánů – postranní čarou – vibrace způsobené otřesem půdy, snadno si domyslíme, že takový pstruh zaznamená příchod neopatrného rybáře směrem po proudu i třeba na vzdálenost 15 metrů. Jinými slovy: pstruh se dozví o rybáři dřív než rybář o pstruhovi! A samozřejmě, že jakmile ho zpozoruje, zcela zmizí někde v úkrytu.
Abychom našemu prozrazení předešli, musíme se podle toho chovat. Co to znamená? Znamená to pohybovat se u vody tiše, dávat pozor na to, kam šlapeme. Nelibě křupavý zvuk, který vydá větev praskající v trávě pod naší botou, působí na tiché a zharmonizované okolí doslova jako výbuch bomby. Vím, že ne vždy má rybář možnost sledovat, kam a na co přesně šlape (zejména pod hustou trávou nejsou zarostlé větve vidět), nicméně měli bychom se o to za všech okolností snažit.
Kromě tichého pohybu bychom se neměli přesouvat z místa na místo, od tůně k tůni, v těsné blízkosti břehů! Je lépe vzdálit se kolmo od břehu jednoho stanoviště tak, abychom se dostali z možného zorného úhlu ryb, a pak se v klidu a v tichosti přesunout na jiné stanoviště. K tomu přistoupíme pokud možno opět kolmo, nejlépe přikrčeni, po kolenou nebo ukryti za kmenem stromu.
Protože pstruzi jsou vždy nasměrováni čelem proti proudu, měli bychom se varovat toho přicházet k jednotlivým místům po proudu. Chováme–li se maximálně opatrně a jsme–li na břehu opravdu dobře maskovaní, můžeme za určitých podmínek zdolat některé úseky po proudu, ale přece jenom raději bychom měli zdolávat potoky proti proudu, protože to nám dává šanci pstruha překvapit, přiblížit se blízko k němu za jeho zády. Po proudu se k pstruhovi na krátkou vzdálenost nepřiblížíme. Musíme pak využívat splavávání nástrahy na delší vzdálenost, např. plovoucích woblerů, nebo podle možností delší hody.
Kde stojí?
Jak jsem uvedl, nevyplašit si rybu je jedním z kroků vedoucích k rybářově úspěchu na malém potoku s křišťálově průzračnou vodou. Logickým druhým krokem je rybu objevit. Pstruh obecný má na všech potocích a říčkách stejná stanoviště. Hledáme ho u povalených stromů, které narušují tah a sílu proudu, hledáme ho v kořenech olší, pod podemletými břehy, pod jízky, mezi balvany v zúžených a hlubších místech toku. Větší kusy si pak vyhledávají nejhlubší tůně v okolí, což platí nejen pro pstruhy, ale také pro tlouště. Pstruh, a na to pamatujeme vždy, má ze všeho nejradši střechu nad hlavou, aby byl krytý shora.
Správně nabídnutá nástraha
Když objevíme potenciální stanoviště dravého pstruha na potoku, nastává další z nesnadných kroků – správné nabídnutí umělé nástrahy. Popadané stromy kolmo přes proud, větve olší těsně nad hladinou (kolikrát přes celou šířku potoku), proudem obnažené kořeny, těžký přístup ze břehů – to vše nám ztěžuje situaci. Na některých místech – např. mezi větvemi ve vodě, nebo kořeny – se dá proto lovit pouze vertikálně, tedy nikoliv s woblery nebo rotačními třpytkami. Za pomoci velmi krátkého (1,8 m) a přiměřeně tvrdého prutu spustíme do džungle pod hladinou menší twister tmavé barvy (černý, hnědý, hnědo–zelený), nebo ripper, peří, vhodnou marmyšku nebo zatížený strímr. Tady pak za chvilkového oživování nástrahy, což představuje neprudké zvedání ode dna zhruba do poloviny vodního sloupce, udržujeme nějakou dobu neklid. Pstruh, pokud zde je a nebyl vyplašen, zpravidla reaguje hned na jeden z prvních pokusů. Vystřelí z úkrytu jako blesk, uchopí nástrahu a pospíchá se vrátit zpět. V takovou chvíli oceníme spíše tvrdší prut s poloparabolickou akcí, který na krátkém prostoru zamezí bojovnému dravci vrátit se do temné chatrče z kořenů.
To je ovšem pouze jedna z možností, jak na potoku ulovit rybu. Mnohokrát pstruzi i tloušti číhají pod převisem větví. V takovém případě můžeme zaujmout nenápadnou pozici několik metrů nad tímto stanovištěm, přičemž sem necháme po okraji proudu splavat plovoucího woblera. Celou dobu ho pozorně sledujeme (pozor, abychom však přitom nebyli sledováni) a jakmile dosáhne blízkosti převislých větví, krátce s ním poškubneme vpřed a vzápětí ho pomalu vláčíme proti proudu. Výhodou této techniky je zejména možnost splavávání woblera na delší vzdálenost.
Pokud nám na některých místech otevřenější břehy a charakter toku dovolují nahodit přesně na několik metrů, určitě toho využijeme. Malá rotační třpytka tmavé barvy, která dosedne při napnutém vlasci nežbluňkavě na hladinu, přičemž se její křidélko okamžitě roztočí, může být pro pstruha poblíž, ale i pro jiného dravce neodolatelná. Jsou však situace, například v parném létě při čisté a nízké vodě, kdy pstruzi – hmyzem dostatečně nasyceni – nástrahy vedené proti proudu spíše ignorují. Přirozený jarní hlad už je tolik nenutí startovat po všem, co se hýbe, a tak si nástrahy více prohlížejí a vybírají. A rotační třpytka vedená proti proudu bývá v takovém případě jako první odmítána (totéž platí o plandavkách). Tehdy můžeme zkusit jednoduchý trik: zvolit rotačku č. 1 s křidélkem ve tvaru vrbového listu a vést ji dostatečně rychle po proudu. Pakliže je proud silný a nebo je potok v daném místě hlubší, zvolíme přetíženou rotačku velikosti 2. Vyzrát nad onou situací však můžeme i tmavou marmyškou, která laxně poskakuje proti proudu, nebo vhodnými strímry či twistery. Ty se pstruhovi zdají přirozenější než kov. To samé jako o strímrech platí o peříčkách, tedy podlouhlém olůvku, které je schováno pod pláštěm kohoutích srpků.
Nejvhodnější chvíle k lovu potočních pstruhů nastává z pohledu rybáře při mírně zvýšené a lehce přikalené vodě. Pstruzi mají tou dobou zhoršený výhled, na druhou stranu prudce reagují na vše, co jen trochu v proudu připomíná kořist. Dokonce na ně narazíme i tam, kde se obvykle nezdržují. Jsou to obvykle mělká místa, kam voda po deštích přinesla a nashromáždila hmyz. Právě tady – budeme–li zde ve správném čase – nás může překvapit ten nejprudší úder do prutu...