Dokonalá kamufláž

O potravu štik jsem se v minulosti dost zajímal. Přečetl jsem několik poměrně kvalitních článků, které se tomuto tématu věnovaly, viděl jsem závěry studie prováděné na stovkách štik z Lipenské údolní nádrže, choval štiku v akváriu a nahlížel do žaludků všem štikám, které jsem si kdy ponechal.

V tom, že potravou štiky jsou veškeré vodní organismy přiměřené velikosti, má pan Frič v podstatě pravdu. Zejména na tůních a malých tocích skončí ve štičím žaludku nejedna myš nebo žába. A dokonce je pravda i to, že štika sebere i mrtvé rybky nebo další organismy ze dna či hladiny. Jen s tím ohlodáváním mrtvol to asi věhlasný vědec trochu přehnal.


Listopadový úlovek

Velikost kořisti může být značná. Malé štiky poměrně často holdují kanibalismu a dokáží spolknout svého soukmenovce přibližně stejné délky, u velkých kusů se vzácně, ale pravidelně najdou v žaludku oběti dosahující až 60 % délky predátora. Obvykle jsou největší kořistí štik opět štiky. Jenže úlovky takových rozměrů jsou výjimky. Pro rybáře je nejzajímavější průměrná velikost štičí kořisti. Tu představují údajně ryby tvořící pětinu délky štiky, která je ulovila - v podstatě takové, aby se vešly přesně do tlamy. Jenže štiky si nemohou dovolit své oběti přeměřovat a tak, když je příležitost, loví v hejnech potěru a naopak v hladových časech si risknou i útok na kořist, jejíž velikost se jim může stát osudnou. Své úlovky polyká štika hlavou napřed. Protože ale většinu obětí uchvátí napříč, musí si je v tlamě náležitě obrátit. Pozoroval jsem jednou v čisté vodě na Orlíku štíhle, které ulovilo velikou plotici. Štička s neuvěřitelně vykulenýma očima držela svou kořist, zatímco ta se pokoušela vymanit se sevření zubatých čelistí a její snaha o únik otáčela celou dvojicí, jakoby šlo o nějaký úchvatný tanec. Šupiny odletující v téhle němé hře barev, světel a stínů z těla plotice přitom vířily kolem obou ryb jako zářící vločky. A zatímco síly oběti ochabovaly, hladová štika doslova ručkovala čelistmi po jejím těle. Jak se zuby dravce posouvaly, snášely se zvolna ke dnu nové a nové jiskřící šupiny. Ohromen tou němou a krutou krásou jsem doslova hltal celý děj a z nějakých dvou metrů nakonec pozoroval, jak si štika konečně narovnala svůj už téměř nehybný úlovek hlavou dovnitř tlamy a pomalu se propadla do zelenkavého šera.


Malá, ale nevzdává se…

Na kořist štika útočí z úkrytu ve spleti vodních rostlin, pod větví, za kamenem a podobně. Často se jedná o úkryt ryze symbolický. Pokud loví aktivně, pohybuje se zvolna a vyráží na kořist, která se octla v jejím dosahu. Typické je to na velkých otevřených vodách. Tam se štiky vydávají během dne na nějaký čas lovit do mělčin, kde někdy i cestují s hejny menších ryb. Rybář může za jistých okolností vnímat tuto situaci, jakoby mu „najelo hejno štik".

Málokdy ale štika pronásleduje kořist na delší vzdálenost. Vzpomínám si na ukázkový případ, kdy jsem lovil plotice na feeder a kdykoli jsem zdolávanou rybu protahoval místem o rozloze asi 2 - 3 m2 , byla napadena štikou. Nepohnula se odtud, ale soustavně se pokoušela ulovit vše, co se octlo v jejím dosahu. Chytit tuto rybu bylo samozřejmě hodně snadné.

Ne vždy se štiky chovají tak jednoduše, některé exempláře dovedou svou oběť pěkně prohnat a jiné ji sledují a budují si pozici pro případný útok i pěkných pár metrů. Vláčkaři jistě znají štiky, které sledovaly jejich nástrahy až ke břehu. Dokonce si troufám tvrdit, že pokud hodinu prohazujete bez záběru slibné místo, bude se jeho zubatá obyvatelka (pokud nějaká existuje) při vašem odchodu s nemalou pravděpodobností nacházet kousek před vaším stanovištěm - v případě, že ji nástraha sice zaujala, ale nezlákala k záběru. Někdy stačí nástrahu vyměnit a na další hod dostanete prudký záběr téměř pod nohama.

Pro sportovní rybolov má poměrně velký význam uvědomit si i to, na základě jakých podnětů štika na kořist útočí. Nejdůležitější roli tu samozřejmě hraje zrak. Velké štičí oči i chabá noční aktivita těchto dravců to dokládají dostatečně výmluvně. Jenže štičí výbava je daleko rozsáhlejší. Zahrnuje senzory vnímající vlnění a vibrace a stejně tak dobře je štika schopna vnímat i nejrůznější pachy. To, že vnímání vlnění všeho druhu má pro štiku značný význam dokládá její vysoce nadstandardní výbava. Postranní čára svým výkonem zřejmě nestačila a tak došlo k zmnožení kanálků proudového orgánu. Ty se vyskytují jednotlivě nebo ve skupinách podél postranní čáry a zvyšují její účinnost. Spousta dobře patrných jamek s vrstvou buněk vnímající vlnění se nachází i na hlavě štiky v okolí očí a čelistí. Díky těmto orgánům dokázaly v laboratorních podmínkách úspěšně lovit potravu i štiky, kterým byly zakryty oči. Vnímání vln má význam nejen pro samotné štiky, ale je důležité i pro rybáře, protože většina vláčecích nástrah vydává různé vibrace nebo dokonce zvuky a ty hrají při přesvědčování dravce k záběru poměrně důležitou roli.


Čerstvá padesátka právě prošla školením v oblasti „gumových“ nástrah

Když jsem choval štiku v akváriu, viděl jsem desítky jejích útoků na kořist a můžu říct, že hladová ryba se vrhá téměř bez rozmyslu na cokoli, zatímco v téměř nasyceném stavu se dokáže půl hodiny posunovat za vyhlédnutou obětí, načež ji náhle napadne na základě nějakého jejího pro člověka téměř nepostřehnutelného pohybu. A pokud štika o potravu nemá zájem, mohou jí rybky lézt třeba po hlavě, aniž by to u ní vyvolalo jakoukoli viditelnou reakci. Pro třpytkaře je ideální obětí hladový dravec, který v obavě, aby mu potenciální kořist neunikla, zaútočí i na objekty, s jejichž zařazením mezi svou obvyklou potravu si není zcela jist. Snadno ulovitelné jsou i nezkušené ryby dobře reagující zejména na dráždivé typy nástrah a téměř stejně nadějná situace nastane, máme-li před sebou aktivně lovícího dravce, který si po delší době hladovění plní zažívací trakt potravou. Ten mnohdy loví s takovým zaujetím, že nestačí jednotlivá sousta polykat a často vůbec není vybíravý. Před lety jsem ulovil štiku, u níž boule na břiše signalizovala plný žaludek, z tlamy jí trčel ocas candáta asi z poloviny tak velkého jako ona sama a přesto ještě zaútočila na mou nástrahu. Takhle dravé jsou ale štiky jen občas. Na řekách se období žravosti obvykle dostavují po změnách počasí nebo když se voda čistí po předchozím zákalu. Brzy poté naopak následuje období, kdy je aktivita štik slabá. Pokud jsou počasí i stav vody dlouhodobě vyrovnané, kulminuje aktivita štik v určité denní době. V létě je to ráno a večer, někdy i kolem poledního, na konci sezóny je to doba kolem poledne. Vůbec to neznamená, že v jinou denní dobu není úlovek možný, ale moje dlouhodobé statistiky dávají těmto tvrzením za pravdu.


Do téhle tlamy se něco vejde

Kdysi jsem hledal odpověď na to, proč je tak obtížné přimět k záběru velké štiky, o jejichž výskytu jsme s přáteli tu a tam věděli. Kromě obrovských zkušeností, které tyto ryby musely za svůj dlouhý život nashromáždit, je problém právě v tom, jak loví. Většinou takový exemplář obývá rozlehlý úsek řeky s dostatkem kořisti, specializuje se na velké exempláře bílé ryby, loví krátce a intenzivně a většinu času apaticky prostojí někde v hlubině. Tady musím připomenout, že trávicí enzymy rozrušují potravu od povrchu do hloubky. Velké úlovky se proto ve štičím žaludku rozkládají mnohem déle. Už jen díky této skutečnosti často přijímají velké štiky potravu v delších intervalech než malé. Když se pokoušíte takový exemplář ulovit, vyplatí se, pokud je to vůbec možné, sledovat období aktivity takového dravce, používat neokoukané nástrahy a třeba i čekat na dobu, kdy mu zákal po dešti na několik dní znemožní lov a s čistící se vodou pak nabízet svá oháčkovaná šidítka. Je to obvykle dlouhodobý souboj nervů s nejistým výsledkem.


Jedna postranní čára nestačí


Důlky pod okem jsou senzory vnímající vlnění vody

Naopak lov na hladových stanovištích nebo i na rozlohou nevelkých místech, kam štiky pravidelně vyjíždějí na lov, je podstatně snadnější - obvykle natolik, že jsou zde štiky velmi rychle vychytány. V zásadě lze říci, že přesně o tomhle je červnové zahájení lovu dravců. Pod jedním nejmenovaným jezem se v červnu před několika lety ulovilo deset krásných štik. Protože zahajovací den byl shodou náhod dnem, kdy zubatice byly při chuti, prvních osm skončilo na břehu mezi půl šestou a osmou ráno, pak zapršelo, voda se zakalila a po jejím vyčištění asi týden po zahájení šly během jediné hodiny ven zbylé dvě. Do září jsem neslyšel, že by se pod zmíněným jezem ulovila další, která by stála za řeč. Naproti tomu velká štika kolem 120 cm žijící nad jezem, prokličkovala úskalími rybářské sezóny bez úhony. Zašívala se v korunách několika padlých stromů, lovila cejny a velké plotice často i na středu řeky a pokoušet se o ni bylo za trest. Když jsem pak zjistil, jak dopadl rybář, jemuž v blízkosti jednoho stromu vzala živou rybku na čtyřicítce vlasci, ani jsem se už o ni se svým vláčecím nádobíčkem nepokoušel.

 

Text a fota: Mirek HORÁČEK

 

Tento a další články naleznete v srpnovém vydání časopisu KAJMAN Kajman