V první řadě musím říct, že jsem musel změnit svůj postoj k akcím tohoto typu. Veletrhy představují pro okruh lidí pohybujících se v oblasti rybářského byznysu poměrně zásadní okamžiky. Je to možnost prezentovat své výrobky a ovlivnit své renomé, konfrontovat svou nabídku s konkurencí, sejít se se známými nebo obchodními partnery, poznat nové lidi z branže a třeba si i ujasnit strategii práce pro zbytek sezóny.

Cíle návštěvníků bývají různé a každý asi sám nejlíp ví, proč se na výstavu či veletrh vypravil, co ho tam oslovilo a co mu tam chybělo.

Já měl donedávna k podobným akcím celkem jednoznačný postoj – šly naprosto mimo mě. Jenže to byly časy, kdy jsem se řadil do kategorie „návštěvník“. Byť jen potenciální.

Náhle jsem se ale octl v pozici člověka, který musí na veletrhy nahlížet z profesionálního hlediska a ze své účasti na takovémto podniku vytěžit maximum pro sebe i subjekt, jehož barvy zastupuje. Třetí věta tohoto článku (ta o tom, co veletrhy a výstavy znamenají pro lidi živící se rybařinou) proto platí beze zbytku i pro mě. A věřte – není to lehké.

Lehké není ani rozhodnout se, co o své účasti na veletrhu napsat. Že celá akce do jisté míry zaostala za očekáváním návštěvníků i vystavovatelů, to bylo cítit jak přímo v halách, tak i v internetových diskuzích. Se svými zkušenostmi se ale necítím být oprávněn toto dále komentovat.

 

Raději spolu nahlédneme do výstavních expozic, které ukrývaly dost zajímavostí, jež stálo za to vidět, i když si dovedu představit, že by jich mohly ukrývat i daleko víc. Protože ale trochu rozumím jen dvěma technikám – přívlači a feederu, budu se věnovat pouze jim. Kapraři, pro něž bylo ve výstavních prostorách nachystáno mnohé, ostrouhají stejně jako plavačkáři a muškaři. Pokusím se jim to vynahradit jindy a jinde.

Zároveň se pokusím věnovat prostor spíše méně známým věcem, které se denně nediskutují na síti ani nemají masivní reklamu. Výrobky notoricky známé přejdu jen zběžně, protože o těch se dá na Internetu najít kvanta informací.

Dnes se spolu podíváme na zajímavosti ze světa přívlače a feeder si necháme na příště. Po zralé úvaze jsem se rozhodl soustředit se zejména na pruty a navijáky, ostatním věcem se budu věnovat jen okrajově. Kvalitu vlasců, šňůr, nástrah a rybářské bižuterie je těžké posoudit, pokud je nepodrobíme nějakým praktickým testům. Zároveň zdůrazňuji, že se bude jednat o můj ryze subjektivní pohled. Nejsem nic poplatný žádné firmě a píšu jen své názory. S nimi i s výběrem toho, co mě zaujalo, můžete směle polemizovat – v diskuzi za článkem je místa dost.

Zároveň je také jasné, že výrobek, který dokáže zaujmout na výstavě, nemusí při praktickém nasazení vzbudit takový dojem jako ve výstavní expozici – zvlášť co se týče jeho odolnosti a životnosti. Jestli můžete okomentovat některé z představených výrobků z praktického hlediska, budu jen rád.

 

Vláčecí pruty:

Pokud jde o vláčecí pruty, je třeba zmínit jeden trend – rozdíly mezi levnými a špičkovými výrobky se pomalu stírají. Kolikrát mě až překvapilo, jak slušné pruty je možné koupit doslova za pár set korun (nebo spíš kousek za hranicí tisícikoruny). Je sice vidět, že se na takových výrobcích šetřilo – např. počet oček je obvykle u nejlevnějších prutů redukován, blank má kvalitu odpovídající ceně a nejsou použity značkové komponenty, ale pocitově jsou tyto výrobky překvapivě dobré a nedělalo by mi potíže s mnoha z nich chytat.

 

Prutem, kde se podařilo získat za minimum peněz překvapivě hodně muziky je například řada Mivardi Reactor Spin. Za cenu pohybující se mezi 300 – 500 Kč tu dostanete prut s překvapivě lehkým, rychlým a tuhým uhlíkovým blankem (působí ale trošku křehce), korkovou rukojetí a slušnými očky – i když s těmi se dost šetřilo. Nevím, kolik by stálo jedno navíc, ale manažeři to asi vědí a asi vědí i to, že komu tam to očko chybí, ten už ví o přívlači tolik, že si stejně koupí jiný prut - přirozeně za jiné peníze.

Rozhodně si myslím, že kdybych chtěl např. koupit první vláčecí prut svému potomkovi, hluboce bych se nad právě popsaným prutem zamyslel.

 

Existuje i řada dalších prutů, s nimiž si lze za rozumný peníz slušně zachytat. Od Mivardi je to třeba ještě řada Imperium Spin, k vidění tu byly i levné a překvapivě slušné proutky od Ron Thomsonu a takový Force Master od Shimana v kratších délkách rovněž neurazí. I starý známý Cherrywood od Berkleye se prodává ve třech provedeních za cenu kolem pětistovky a oproti předchozí generaci si polepšil (rozhodně pokud jde o kvalitu oček).

Kdybych si měl ale vybrat prut s nejzajímavějším poměrem cena – výkon na celé výstavě, byl by to Prologic Savage Gear nabízený v akci firmou VM Feichtinger. Vyobrazený kus je model Jig and Spin 240 cm/ 12 – 40 g. Takový univerzální "vláčák" pro běžné chytání. Většina návštěvníků tento nenápadný prut s jednoduchou mechovou rukojetí i jeho kolegy z téže výrobní řady obcházela bez povšimnutí. Dělali chybu. Kvalitní rychlý uhlíkový blank, dostatečný počet oček od firmy Fuji i solidní úroveň zpracování stály za víc než výstavní cenu 1050 Kč  (obvyklá cena tohoto prutu je ostatně o dost vyšší).

 

Na tomto místě ještě na chvilku odbočím. Výrobci se dnes potýkají s nedostatkem kvalitního korku a na mnoha prutech sice najdete korkové rukojeti, ale nepřejte si vidět, jak budou některé za dva tři roky vypadat. V tomto ohledu mě poctivá duplonová rukojeť  nijak neuráží a disponoval jí i další výborný prut, který tu ještě zmíním.

 

Přestože v oblasti vláčecích prutů dominuje uhlík, pořád se ještě můžeme setkat s pruty, na jejichž výrobu byl použit laminát. Tuto kategorii na výstavě zastupovaly pruty série Never Crack od Pennu – WFT anebo vyobrazený Byron kombinující uhlíkové vlákno s laminátem.

Obecně se jedná o levné (viz cenovka) a prakticky nezničitelné pruty. Vhodné jsou ale jen pro některé techniky vláčení a do podmínek, kde je velké riziko poškození prutu. Z mého pohledu postrádají rychlost a citlivost, kterou potřebuji pro přesné ovládání nástrahy.

Jsou ale lidé, kterým jejich pomalejší blank a delší akce dodnes vyhovuje a myslím si, že na různé výpravy do „divočiny“ nebo jako prut do kánoe, když se v létě vyrazí na vodu, by se odolný „lamináťák“ pořád skvěle hodil. Zlámal jsem už několik drahých uhlíkových prutů (vždy svou chybou), takže vím, co říkám.

 

Tím se dostáváme k prutům střední kategorie. Zastoupena byla celkem bohatě a na řadu jejích zástupců se tu prostě nedostane. Vyberu tedy spíš pár osobitých a málo známých výrobků.

Asi nejvíc mě zaujala řada Sportex Black Stream. Viděl jsem dva její zástupce už dřív, aly byly to krátké pruty. Hledal jsem tedy na něco v délce 270 cm nebo víc - tam lépe vyniknou vlastnosti materiálu. Našel jsem a byl potěšen.

Je fakt, že tato designově zvláštní řada prutů ukrytá v jednom ze stojanů na stánku Rybářské pohotovosti moc lidí nepřilákala – černá duplonová rukojeť a šedý blank s doslova do očí bijícím žlutým pruhem působily laciným dojmem, ale poté, co člověk uchopil libovolný kousek z této série, velmi rychle zjistil, že drží v ruce prut, jaký by ještě nedávno za podobné peníze prostě nesehnal. Ostrý rychlý blank pokrytý na Sportex nebývalým počtem Fuji oček a navíc disponující značným výkonem dělá z tohoto prutu výrobek s obrovskou užitnou hodnotou za velmi rozumnou cenu (vyobrazený prut 210 cm/ 20 g byl nabízen za 1764 Kč, cena 270 cm dlouhých prutů pak byla kousek za hranicí 2000 Kč) .

Pocitově bych tyto pruty přirovnal k řadě Team od Dragonu – jenom daleko bytelnější.

A pokud snad máte pocit, že moc chválím, pak vězte, že jsem za předchozí řádky nic nedostal a dobrých prutů už viděl víc než dost:-).

 

U mé oblíbené značky Dragon (na výstavě nebyla) se často tvrdí, že gramáže jejích prutů jsou nadhodnocené. Nevím, co by ale říkali ti, kdo by si přečetli parametry na blancích prutů Byron Neptulus.

Tato řada prutů střední cenové kategorie disponuje štíhlým silnostěnným blankem, špičkovou akcí a značným výkonem. Pokud jde o gramáž, pak mi bylo řečeno, že na prut s odhozovou hmotností 2 – 7 g byly v Mongolsku zdolány hlavatky hodně přes metr. Po „protřepání“ konkrétního prutu jsem pochopil – výkonově odpovídá výrobkům s deklarovanou odhozovou hmotností do 30 – 40 g. Takže na smáčky rozhodně nebrat…

Ovšem jako prut na klasickou přívlač je Neptulus určitě výborný – zejména kratší pruty z této řady by byly vynikajícími „wobbleráky“ dovolujícími velmi razantní vedení nástrah, citlivou registraci záběru a silové zdolávání. I gramáže ostatních prutů této řady jsou posunuty a pokud by někdo jejich koupi zvažoval, měl by s tím počítat a nejlépe si konkrétní kousek osahat.

Protože mi to nedalo, na stránkách Byronu jsem se dočetl, že tyto pruty mají výrazně jemnější špičku a mimořádně tuhý blank a pocit výrazně vyšší gramáže je dán právě touto jejich stavbou. Každopádně se vymykají obvyklým konvencím a je třeba na to myslet.

Na snímku jsou pruty 210 cm/ 2-7 g (1870 Kč) a 240 cm/ 10 – 35 g (2190 Kč).

 

Muškaři už dávno přešli na pruty stavěné na tří, čtyř a někdy i vícedílných blancích. Vláčkaři tomuto trendu zatím rozhodně nepodléhají, i když určitá nabídka vícedílných prutů existuje. Klasikou jsou například cestovní verze Speedmasterů a dalších řad od Shimana.

Já dodržím zásadu prezentace méně známých výrobků a představím trojdílný Wychvood Truespin 240 cm/ 10 – 30 g nabízený mezi muškařským nádobíčkem na stánku firmy Monfish.

Blank je tenký z kvalitního grafitu, celkem rychlý a živý, ale akci má spíš pozvolnější, což je vidět už na jeho ujímání. Pochválit lze dobré vyvážení a velmi dobře provedené kovové sedlo navijáku (v zimě bude asi studit, ale to už se chodí k vodě spíše s jinými pruty).

Pokud vám tenhle proutek sedne, pak za 1990 Kč je to poměrně dobrý počin.

 

Všímavý návštěvník si nemohl nevšimnout, že designéři se v uplynulých letech hodně zapotili. Nebyl problém narazit i na futuristicky provedený prut v růžové barvě (překvapivě kvalitní - čekal jsem něco ve stylu dětské hračky) a zejména v oblasti sedel navijáků byly k vidění neskutečné věci. Na mě si s tím ovšem výrobci nepřijdou – je mi jedno, co držím a pokud bych si mohl rukojeť vybrat, pak mi v ruce ideálně sedí plastové šroubení od firmy Fuji o průměru 18 mm. Jsem prostě houby zákazník...

Každopádně jsem se ale pokusil nějaký rozumný výkřik designérské kreativity zvěčnit.

Takže ještě jednou firma Byron a její chvějivka Sensibility Ultralight.

Je to hustě „oočkovaný“ prut (dvě očka na spodním dílu mají jen vysoce zatěžované pruty, takže si tenhle signál výrobce zkuste nějak přebrat :-) ).

Nejvíc asi upoutá zvláštně členěnou rukojetí (drží se ale fakt dobře – i proto jsem ho nakonec vybral) a jinak je to klasická rychlejší chvějivka s tužší špičkou dovolující lovit i s tvrdými nástrahami (wobblírky, rotačky). Dělá se v délkách od 180 do 270 cm po 30 cm a v jednotné gramáží 3 – 12 g (odpovídá skutečnosti).

Na obrázku je proutek 210 cm / 3-12 g, jehož majiteli se můžete stát, pokud budete ochotni rozloučit se s částkou 2250 Kč.

 

A přikročme k vláčecím speciálům. Prutů pro multiplikátor nebylo k vidění mnoho. Pár výrobků se na stáncích WFT – Penn, Awa – Shima, Jaxon či Kajman našlo, ale je vidět, že tento segment trhu je zatím v našich končinách vnímán velmi okrajově.

Já chtěl na výstavě objevit kvalitní a dostatečně výkonný jerkový prut.

Za zmínku stál jen jediný – Penn Next Millenium Jerkbait 205 cm/ 50 – 140 g. Skutečně profesionální výrobek pro lovce s jerky. Na první pohled upoutá netradiční dělení dovolující udržet nejnamáhanější část prutu jako jednodílný celek. Na snímku si můžete prohlédnout sílu stěny blanku. Něčemu takovému už se dá věřit.

Prut má skvělou ergonomii, je poset deseti kvalitními Fuji očky a na celé výstavě se v kategorii jerkových prutů nenašlo nic, co by se mu mohlo podívat do očí.

Kdyby byl o 20 cm kratší a nestál 2880 Kč (připouštím, že ta cena je s ohledem na kvalitu výrobku naprosto reálná), asi bych ho už měl doma.

 

V současnosti se vyrábějí i speciály i na další vláčecí techniku, která si v posledních letech razí cestu na výsluní i na našich vodách. Jedná se o Drop Shot. Pro neznalé – zátěž na konci vlasce, nástraha připevněna velmi těsně ke kmeni kus nad zátěží. Více vám jistě vyjeví Mr. Google.

Drop-shotové pruty jsou obvykle tužší s citlivou špicí a vyrábějí se buď jako chvějivky (na menší nástrahy) anebo jako klasické vláčecí pruty.

Dva zajímavé zástupce drop-shotových chvějivek jsem objevil na stánku WFT – Penn.

První byl velmi futuristicky vyhlížející WFT Bio Sense Drop Shot 240cm/ 3-30 g.

Je to rychlejší prut s dostatečným množstvím oček a zajímavým sedlem navijáku, které nemusí každému sedět. Vyzdvihnout lze dokonalé vyvážení, o něž se z velké části stará masivní „bambule“ na konci blanku. Nesmíme zapomenout na cenu – prodejce si tento kousek grafitu osazený značkovými komponenty cení na 2370 Kč.

 

Poněkud tradičnější vzhled má proutek WFT Drop Shot edice Uli Beyer 210 cm/ 5-30 g. Jedná se o rychlejší prut velmi dobře vyvážený masivní rukojetí s kovými doplňky.

Docela pěkně sedí v ruce a na výstavě byl nabízen v akci za 1790 Kč.

 

Nejlepším zástupcem „nechvějivých dropshoťáků“ byl na výstavě prut Shimano Speedmaster Drop Shot MH 240 cm/ 3,5 – 28 g (nelekejte se - těch 3,5 g je prostě osmina unce, já osobně bych tam napsal 5 – 30 g). Ostrý rychlý prut, se kterým určitě nepůjdete na okounky, ale spíš na candáty a štiky.

Jedná se o skutečně povedený kousek s vynikajícím vyvážením a velmi citlivý, což umocňuje i sedlo navijáku obnažující na dvou místech holý blank. Zatím jsem viděl jen jeden podobný prut (Greys Prowla), ale možnost přímého srovnání v Brně nebyla.

Cenu jsem si nezapsal, ale obrázkem posloužit můžu.

 

A podle hesla „nejlepší na konec“ se dostaneme k top kategorii vláčecích prutů. Asi největší koncentrace pěkných vláčáků byla na stáncích Shimana. Slíbil jsem ale, že se budu věnovat spíše méně známým produktům, takže nechám Shimano, aby slávu svách Antaresů, Aspirů a Lesathů šířilo samo.

Na chvíli se zastavíme u stojanu s pruty St. Croix (Gammarus). Za špičkové pruty je možné považovat jen jejich nejvyšší řadu Legend Elite. Jsou to krásné, dobře zpracované pruty, ovšem protože jsou „Made in USA“, pohybuje se jejich cena za hranicí 7000 Kč a to je na našem trhu možná až příliš. Ostatní pruty St. Croix jsou sice pohledné, ale poměrně měkké a moc mě nenadchly. Takže komu věnovat náš zájem?

 

Začneme u prutu Fujitsu Shogun. Tyhle proutky jsou na trhu poměrně nové a rozhodně se povedly. Jako materiál blanku je uveden grafit HM 62 od firmy Torray (Dragonisté budou vědět, odkud vítr fouká) a blank sám je velmi tenký a silnostěnný s povrchovým opletem, takže všechny pruty této série jsou rychlé a pocitově velmi příjemné. Akci bych navzdory rychlosti a tuhosti blanku hodnotil jako pozvolnější, zvláště u jemnějších gramáží.

Komponenty Fuji jsou u takovýchto prutů povinností (zvláště, když se jedná o japonský výrobek).

Jako ukázku jsem zvolil nejmenšího zástupce této řady – proutek 215 cm/ 2 – 11 g. Pokud máte zbytečných 3999 Kč a holdujete lovu pstruhů na třpytky a wobblery, mohli byste se o něj vážně zajímat.

 

Další lahůdka byly proutky Konger Paladin. Údajně se jedná o  nejvyšší řadu prutů nabízenou firmou Konger. Můj dojem – nejlehčí vláčáky na veletrhu. Příjemné, lehoučké, poměrně rychlé pruty s dělenou rukojetí, značkovými komponenty (např. jednonožková očka známá z první série prutů Shimano Lesath) a… odpovídající cenou. Modely, které jsem viděl, byly vesměs určeny pro lehčí přívlač.

Vyobrazený model je Konger Paladin 248 cm/ 2-7 g a k mání by byl za 6490 Kč.

 

No a poslední prut, který nemohu nezmínit – Sportex TiBoron 270 cm/ 20 g (výrobce následně udává toleranci 9 – 29 g). Lehký, rychlý citlivý proutek ostrý jak meč přecházející při zatížení do pozvolnější zdolávací akce.

Možná nejlépe vyvážený prut na veletrhu (i když každý vláčkař ví, že o vyvážení má smysl hovořit hlavně u sestavy prut – naviják). Pocitově vynikající, škoda jen, že nemusím ani zelenou barvu a ani kovová sedla navijáku. Normálně by mi to moc nevadilo, ale za těch 10 840 Kč si na něm musím nějakou mouchu najít, aby mi nebylo líto, že ho (nebo na něj?) nemám :-).

 

 

Navijáky:

Zatímco v prutech je nabídka nepřeberná už díky množství různých vláčecích technik, v navijácích na přívlač není třeba tolik škatulkovat. Obvykle je žádána mašinka menší až střední velikosti s důkladnými střevy dávajícími naději, že vydrží několik sezón.

Protože na výstavě byla firma Daiwa přítomna jen okrajově a hlavně v kaprařině, ovládlo segment špičkových vláčecích navijáků Shimano se svými Technii, Stradicy, Twinpowery a vlajkovou lodí Stellou. Na paty se mu snažila dupat firma Ryobi se svým nesmrtelným Zauberem a jeho klony či následníky. Jen na stánku firmy Adler (WFT – Penn) bylo k vidění několik variací tohoto neuvěřitelně úspěšného navijáku (originál nevyjímaje).

Z těch starších mohu zmínit Ryobi Applause (ložiska 4 + 1), vel. 3000 na výstavě za 2730 Kč.

 

Novinkou pro letošní rok je model Ryobi Arctica inspirovaný designem slavné Daiwy Morethan Branzino. Ve velikosti 3000 stál tento černozlatý šestiložiskový skvost s cívkou prokládanou uhlíkovou tkaninou něco přes 3000 Kč.

 

Samozřejmě byl na výstavě k vidění i nejslavnější a již letitý Zauber klon SPRO Red Arc i jeho mladší černý kolega Black Arc.

Ovšem mezi všemi těmito mašinkami inspirovanými jedním zdrojem mě vzhledově nejvíc uchvátil poměrně málo známý naviják Byron Alice v provedení Match. Normální Byron Alice je černo stříbrný, ale matchová verze má bílé tělo a černou cívku s rudými doplňky, což vypadá opravdu noblesně (vím, že slovo match je na míle cítit plavačkou, ale vláčet se s tímto "matchovým" navijákem nechá bez potíží).

Na to, že by Alice měla mít 8 + 1 ložisek (pro neznalé – to jedno uváděné extra bývá bez ohledu na výrobce válečkové), stojí si cenově mezi Zauberovými klony dost dobře. Černá verze byla nabízena ve velikosti 2000 za 1890 Kč, zatímco bílá matchová ve velikosti 3000 byla v akci za 1670 Kč.

 

Pojďme se nyní podívat na vláčecí navijáky firem, které zatím nejsou s vláčkou výrazně spjaty.

Na stánku firmy Awa- Shima se jako top naviják tvářil rudý Pulse HZ Tournament 2000 FD.

Celokovová mašinka s hladkým chodem, slušnou brzdou a počtem ložisek 11 + 1 by mě rozhodně neurazila a cena (tuším) kolem 2600 Kč určitě odpovídá nabízené kvalitě.

 

Dokonce i v nabídce „plavačkové“ firmy Milo jsem objevil naviják evidentně určený pro přívlač – a nenašel jsem na něm chybu. Dík ochotnému personálu jsem dokonce rozebral i brzdu a přesvědčil se, že obsahuje gumové těsnění, čímž se donedávna výrobci navijáků chlubili, ale jak se zdá, u lepších mašinek už to bude samozřejmostí.

Co mě fascinovalo, byly secesní rostlinné motivy zdobící cívku tohoto tmavého krasavce. Takže romanticky založení rybáři – seznamte se: Milo Magnesia XT 2000 má 9+ 1 ložisek, kapacita cívky je 100 m vlasce 0,15 mm (i když je asi určen spíše na plavanou, i na UL vláčku je to naviják jak malovaný). Přesná jemná brzda, identická kovová cívka v ceně.

Cena 2490 Kč odpovídá nabízené kvalitě – zvláště pokud by slovo Magnesia značilo použití hořčíkové slitiny při výrobě. Potěžkával jsem, ale do lehkosti "magneziových" Daiw a Shiman přece jen něco schází.

 

No a jedem dál. Navijáky Fujitsu Quartz se už na našem trhu nějakou dobu prodávají. Ale jejich zakoupení pro potřeby přívlače se v diskuzích na síti zas tak často neřešilo. Ale mohlo by. Celokovové navijáky vyráběné v Japonsku a obsahující 10 (pardon, 9 + 1) ložisek šlapou velice pěkně. Připočteme – li dvě kovové cívky (hlubší a mělčí), solidní přední brzdu a cenu kolem 2500 Kč (dle velikosti), mohlo by se o ně začít pár vláčkařů zajímat.

Na výběr jseou verze Red (červená s dvojkličkou) a Grey (šedá s velice masivní normální kličkou). Červená verze se na výstavě prodávala v akci kolem dvou tisíc a to už je na celokovový destiložiskový japonský naviják docela láce.

 

Podívejme se ještě alespoň na jeden naviják vyšší třídy – Penn Atlantis je bytelný stroj, jehož váha napovídá, že by mohl zdědit některé z vlastností svých slavných předchůdců jako je např. řada Slammer proslulá obrovskou bytelností.

Vzhledem k ceně 5999 Kč za velikost 2000 to bude nutné, protože jinak firma Penn takovýchto mašinek v silné konkurenci ostatních modelů moc neprodá. Pocitově se sice jedná o výborný stroj, ale většina konkurentů nabízených za poloviční cenu budí na pultě prakticky stejný dojem.

 

A jako poslední naviják si necháme multiplikátor. A když multiplikátor, pak od značky Abu Garcia - konkrétně Abu Mörrum. Modrá mašinka vyrobená ve Švédsku vypadá zajímavě. Na první dojem je oproti klasickým Ambassadeurům od Abu lehká, subtilní a malá. Chod se mi nezdá špatný, ale trochu mi chybí pocit síly a důkladnosti. Snad je to jen subjektivní dojem.

S ohledem na použité materiály, přesnost opracování a zemi původu vyskočila cena na 8999 Kč a to u nás za multiplikátor zaplatí jen pár nadšenců. A ti si, dříve než budou lapeni a vysolí patřičný obnos, budou chtít zatočit dvojitou kličkou sami. Svůj názor si přitom určitě udělají.

 

 

Na závěr přece jen věnuji pár řádek drobnostem.

V první řadě jsem si až na veletrhu uvědomil, že výrobci vypustili do světa novou generaci pletených šňůr. Obecně se dá říct, že jsou hustěji splétané, mají kulatější průřez, teflonovou povrchovou úpravu díky níž jsou soudržnější i hladší a nosnosti z kategorie snů (pokud jsou samozřejmě udávané nosnosti pravdivé, o čemž my praktikové víme své).

Pokud chcete namotat do svých kolovrátků něco extra, můžete se poohlédnout po materiálech jako je Stren super braid, Fireline Braid (není to stará Fireline), Nová Whiplashka i Spiderwire. A určitě to nejsou všechny. Budoucnost ukáže, jestli některé z  nich zastíní např. šňůru Power Pro, která je dnes jakýmsi etalonem kvality, ale zdá se, že technika zase udělala slušný krok kupředu.

Tvůrci rybářské bižuterie také kupodivu pozvolna přicházejí na to, jak by měla vypadat slušná karabinka. Na toto téma chystám samostatný článek, ale mohu říci, že sehnat dostatečně kvalitní pokusné vzorky nebyl na výstavě problém (v obchodní síti to často problém je).

Další poznatek je, že světu wobblerů vládne „plasťák – chrasťák“. Jinak řečeno, naprostá většina wobů už se dnes lisuje z plastu a sada rumbakoulí uvnitř tělíčka se pokládá za nezbytný doplněk. To, že vystresovaní čeští dravci pár týdnů po zahájení před takovými šidítky často spíš prchají, to už je jiná.

Ale není zas tak zle, pořád se dá koupit dost nástrah neozvučených a kdo neví kudy kam, u Rapaly a Salma si určitě něco najde.

 

Hotovo, amen.

Tímto zdravím všechny vláčkaře a po vyčerpávajícím výčtu výstavních zajímavostí odcházím zdechnout do křoví…

PS: Omlouvám se za kvalitu fotek. Podmínky byly nechutně nechutné a světla málo. Při použití blesku se všechno lesklo, dvakrát mi na položený prut málem někdo šlápl a tak je téměř vše focené cca dvacetinou z volné ruky v různých odlehlých koutech výstaviště.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey